Arogance nejen za volantem

Už nějakou dobu si všímám, jak se mění chování lidí v situacích, které mohou ovlivnit život někoho jiného. Mám na mysli reakci na vozy se zapnutou sirénou a blikajícími modrými majáky.

     Houkající siréna a blikající maják jsou to znaky toho, že se blíží vůz s právem přednostní jízdy. Jedná se o vozidla zdravotnické záchranné služby, hasičů, vězeňské služby a policie – včetně té obecní a vojenské.

     Nedávno jsem ve zpětném zrcátku zahlédl blikání modrého majáku. Když se sanitka přiblížila a byla už téměř za mnou, jemně jsem zpomalil, zajel blíže k okraji silnice a zapnul blinkr, abych dal řidiči přijíždějící „rychlé“ najevo, že o něm vím. V tom momentě mne začal předjíždět řidič auta jedoucího za mnou. Řidič sanitky musel dupnout na brzdy, aby se obě vozidla nesrazila.
Něco podobného vidím skoro denně i na křižovatce, kolem které procházím cestou na nákup. Je slyšet siréna, modrý maják bliká, ale vždy se najdou řidiči, kteří si myslí, že by jim ublížilo, kdyby na chvíli zpomalili, nebo do křižovat vjeli až poté, co sanitka, řítící se k někomu v ohrožení života, touto křižovatkou projede.

     Všímám si, jak rozdílně reagují řidiči na to, jaké auto s právem přednostní jízdy je dojíždí. Hasičům většinou uhýbají, protože ti jednou v trochu větším vozidle a jejich houkačka by někdy probudila i mrtvého. Také policii řidiči moc nepřekážejí, protože tam hrozí pokuta a body k tomu. Paradoxně jsou tak na tom nejhůře řidiči sanitek, které nejsou tak velké a jejich posádky nemohou hříšníky pokutovat.

     Arogantní nejsou jen řidiči. Už jsem viděl pár chodců, kvůli kterým musela sanitka dokonce i zastavit. Byli to mladí i staří, muži i ženy. Sobci, kteří vnímají jen sebe a mají zato, že by jim těch pár vteřin chybělo. Také u chodců platí, že mají největší respekt k vozům hasičů a pak policie, dokonce i té městské, protože její příslušníci dávají pokuty s gustem i chodcům.

     Proč o tom píšu? Ne, nedělám si iluze, že tento článek změní ty řidiče nebo chodce, kteří vědomě ignorují sirény a majáky, protože jsou to sobci vnímající jen sebe. Spíše mi jde o nás, co máme někdy tendenci se zachovat jako ti ostatní. Když to dělají druzí, proč ne já? Vím, že třeba na „třicítce“ jedu klidně rychleji, pokud tak jedou i ostatní. Zvláště, když je to na místě, kde se před léty něco budovalo a značka je tam „zapomenutá“.

     Houkající siréna a modré světlo majáku mi připomínají chvíli, kdy jsem měl doma manželku v bezvědomí a čekal na příjezd „rychlé“. Stihli to v rekordním čase a mou ženu zachránili. I tak mi těch pár minut čekání připadalo jako celá věčnost. Právě tato vzpomínka mne motivuje k tomu, abych respektoval vozidla s právem přednostní jízdy, protože právě tam, kam ta "rychlá" pospíchá, je někdo, kdo na ni čeká, a má pocit, že to trvá věčně.