Karel Oktábec
- Počet článků 67
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1096x
Seznam rubrik
- Škola hrou
- Na Grafárně pod Petřínem
- Řemeslo, braň se!
- Dva roky prázdnin
- Lepší svět
- Allahu akbar
- Jen tak
Oblíbené stránky
Oblíbené blogy
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (17)
Opakování je údajně matkou moudrosti. Záleží samozřejmě na tom, co se opakuje. Pokud moudrost, pak snad. I když opakovaná moudrost bývá spíš únavná. Nemluvě o opakovaném vtipu, který prý přestává být vtipem. Pouze opakovaná lež se – podle doktora Goebbelse – stává pravdou. Jenom to nesmí být hloupá lež, protože i opakovaná hloupost zůstává hloupostí. A zbytečnost zbytečností. Za takovou zbytečnost jsme považovali opakování prvního roku své vojenské základní služby. Dokonce i ti nemnozí z nás, kteří přiznávali jistou nezbytečnost (nikoli nezbytnost!) roku prvnímu. Protože o nic jiného než o opakování nešlo. Jistě, byly tu určité odlišnosti. Hlavně v tom, že z tábora šikanovaných jsme přešli do tábora šikanujících. Pokud by se nám náhodou chtělo někoho šikanovat. Pokud ne, museli jsme si najít jiný způsob, jak přežít to deprimující vojenské déjàvue...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (16)
Koncem července 1971 jsem jako obsluha rozmnožovny doprovázel podplukovníka Štěpánka z nadřízeného topografického oddělení štábu okruhu na další velitelsko-štábní cvičení. Tentokrát jsme měli reprograficky zabezpečovat skupinu rozhodčích generálního štábu, kteří dozírali na to, aby cvičící štáb hradecké 10. letecké armády provedl tradiční likvidaci imperialistického agresora podle všech pravidel sovětského vojenského umění.
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (15)
Po nadporučíku Novákovi, kterého konečně povýšili a odveleli kamsi do horoucích pekel, převzal funkci velitele zabezpečovací roty mladičký poručík Zeman. Brzy jsme zjistili, že byl-li nadporučík Novák klasická vojenská guma, poručík Zeman vydal za celou gumovníkovou plantáž. Stejně jako jeho předchůdce nesnesl pomyšlení na to, že předpisově zelenou pleť jeho jednotky hyzdí odporný vřed družstva tiskařů, kteří jsou pod jeho velením jaksi pouze na stravu a na byt. Nadporučík Novák byl sice lampasák, ale v zásadě dospělý člověk. Takže si vybojoval právo honit nás na rozcvičky a přechovávat v úschově naše vycházkové knížky (vycházky nám do nich i nadále zapisoval nadpraporčík Laurenčík a podepisoval velitel odřadu major Sobek), načež realisticky uznal, že mu ti nedisciplinovaní protekční hajzlové nestojí za věčné rozčilování a dal nám pokoj. Poručík Zeman, toto sotva ochmýřené kuřátko z líhně vyškovské akademie pořadového kroku, k tak zralému přístupu bohužel nedorostl. A tak to všechno začalo znovu...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (14)
„Škodíš, Kájo, škodíš?“ zubil se černooký krasavec Svaťa Medek, kdykoli mi z kopírny přinášel náhradu za tiskovou desku, kterou jsem právě na svém Romayoru 413 zlikvidoval. Ano, škodil jsem. Jinak to opravdu nazvat nelze. Vrcholu nechtěné sabotážní činnosti jsem dosáhl, když mi jako jedinému vyučenému ofsetovému tiskaři svěřili tisk na pokročilejším stroji Dominant 714. Založil jsem desku, namíchal barvu, připravil papír, seřídil nakladač a vykladač. Spustil jsem stroj. Všechno šlo jako po másle. Do chvíle, kdy mě podivně pravidelné klepání upozornilo na fakt, že jsem málo přitáhl jeden ze šroubů na přenosovém válci. Vyčnívající hlava šroubu prorazila tiskovou desku a do povrchu formového válce pod ní vyhloubila malý důlek. Moje kariéra ve vojenské odbornosti tiskař tím definitivně skončila...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (13)
Absolventi vojenských kateder civilních vysokých škol byli budoucími záložními důstojníky. Čili lampasáky. Už proto je obyčejní vojáci neměli rádi. Marx by to nazval třídním instinktem. Vojenská základní služba absolventů trvala pouhý jeden rok, což jim na oblíbenosti nepřidávalo. Málokdo z vojáků chápal, že poslouchat moudra pedagogických samorostů z vojenských kateder civilních vysokých škol mohlo být pro i pro průměrně inteligentního vysokoškoláka dosti vyčerpávající. A pokud ano, jistě by si to s ním rád vyměnil. Ještě že absolventi byli ze skutečné vojny tak vyjevení. To je trochu zlidšťovalo. Lodičky nosili naražené až k uším. Prý z recese. Vojáci jim každopádně říkali „věční holubi“ a měli z nich legraci. Pořád lepší než vpravdě třídní nenávist, kterou pociťovali vůči opravdovým důstojníkům...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (12)
Silvestra 1970 jsme s Hermannem, Medkem a Štokingerem oslavili na pravé a nefalšované vesnické tancovačce v Horkách u Tábora. S dechovkou a tombolou. I mému vojensky vyhladovělému oku připomínaly místní krásky volbu královny plesu ve filmu Hoří má panenko. Tancovat jsem nikdy neuměl, ale když už mi dali vycházku, tak jsem se aspoň pokusil opít. Jenomže to jsem mohl udělat i v kasárnách. nebo v kterékoli z takřka čtyřiceti táborských hospod. Po šestikilometrovém pochodu zpátky do města, v mrazu a ve vánici profukující tenký montgomerák nově zaváděného vzoru (mazák Herman měl ještě starý těžký kopřivák, který sice nebyl teoreticky nepromokavý, ale zato lépe chránil před chladem), jsem stejně vystřízlivěl a návdavkem nastydl...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (11)
Díky přehnanému sebevědomí Franty Baďuříka (a samozřejmě i Svaťově a mojí zobácké blbosti) se nadporučíku Novákovi podařilo získat nad námi alespoň část velitelských pravomocí. V praxi to znamenolo povinné ranní rozcvičky (na které nás ale stejně dostal pouze paličatý nadporučík osobně) a účast na odpoledních nástupech k rotnímu bojovému rozdílení. Toho jsme se sice zúčastňovali, ale jeho obsah se nás absolutně netýkal, protože rozvrh služby nám určoval náčelník tiskárny a poštu nám rozděloval nadpraporčík Laurenčík. Inu, je krásná věc něčemu velet, i kdyby to bylo jen stádo dobytka, napsal kdysi vysloužilý lampasák Miguel de Cervantes y Saavedra. Nadporučíka Ing. Čeňka Nováka přitom nikdy v životě neviděl...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (10)
Na rozdíl od většiny ostatních útvarů se v táborské okruhové tiskárně chodilo na vycházky až neskutečně často. V podstatě kdykoli se nám zachtělo. Tankisti, motostřelci, spojaři a ostatní příslušnici bojových útvarů, se dostali ven většinou tak jednou za měsíc. Tak často jsme my jezdili domů na opušťák. Byli jsme se svým vycházkovým privilegiem spokojeni. A samozřejmě jsme ho považovali za zasloužené. Jako všichni privilegovaní...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (9)
Nezbytnou součástí života vojáka základní služby v Československé lidové armádě bylo politické školení mužstva (PŠM). Zatímco obdobnou marxisticko-leninskou přípravu vojáků z povolání (MLP) měl u každého útvaru na starost zátupce velitele pro věci politické (ZVP) čili politruk - nositel pokrokových tradic sovětských komisařů, politické školení mužstva museli zvládnout sami velitelé. Na podzim roku 1970 s tím ještě někteří z nich měli problémy, protože se teprve vzpamatovávali z otřesu, který v řadách důstojnického sboru ČSLA způsobilo rozhodné zmaření úkladů kontrarevoluce v srpnu roku 1968. Mnoha vojákům z povolání se totiž v té vzrušené době natolik popletl důrazný požadavek dialektické principiální zásadovosti s neméně důrazným požadavkem dialektické maximální pružnosti, že z toho zpitoměli docela, a pokud nebyli po Vítězném srpnu svými obratnějšími kolegy potupně vyhozeni, odešli z armády sami. Jiní zůstali, ale dočasné suspendování svých životních jistot pocítili tak či onak všichni...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (8)
Tiskárna Okruhového kartoreprodukčního odřadu Tábor nebyla velká. Prťárna, řekl jsem si jako správný pražský náfuka, zvyklý na rozlehlé výrobní haly Grafických závodů Svoboda. Kanceláře náčelníků, kreslírna, knihárna, ofsetová strojovna a kopírna tiskových desek, to všechno bylo v pěti místnostech přízemí budovy. Knihtisk, sazárna a reprodukční fotografie byly v suterénu.
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (7)
Po přísaze jsme se přestěhovali na na světnici tiskařů. Bylo to jen přes chodbu, ale najednou na nás nikdo neřval, nikdo nás nebuzeroval. Dostali jsme na starost úklid a topení. Pouze na této světnici. Pravidla šikanování platila i zde, tentokrát ovšem v náš prospěch. Dozorčí od sousedních spojařů, zvyklí ještě z přijímače na to, že všichni holubi jsou pro potřeby úklidu rajónů lovnou zvěří, náhle zjistili, že jejich lovecké lístky ztratily platnost. Noví mazáci si, jak velel dobrý vojenský mrav, chránili svoje zobáky pro sebe.
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (6)
Pomalu jsme si začínali zvykat. Na únavu, nedostatek spánku, řev, ponižování. Na stupidní, přitom však obdivuhodně promyšlený systém šikany, který nakonec zlomí každého. Otupěli jsme. A někteří z nás už začali nacházet útěchu v tom, že tohle všechno přijde našim budoucím nováčkům zatraceně draho! Že těm maminčiným mazánkům ukážou, co všechno jsme museli vytrpět.
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (5)
„Pochodééém... chod!“„Levá... dva!... Levá... dva!“„Čelééém... zad!“„Levá... dva!... Levá...!“„Čelééém... zad!“„Levá... dva!... Levá...!“
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (4)
„Pobyt u nášho útvaru by vám mali strhnúť z dovolenej!“ přivítal nás krátce po nástupu do přijímače velitel spojařského praporu major Štěpeňák. Snažil se být bodrý. Lidský. Stejně jako když nás upozorňoval, že v působnosti jeho velitelské pravomoci je vojákům zakázáno hrát karetní hry. Koho přistihne, ten dostane basu: „Bez peňazí tri, s peňazmi seděm!“ ̈Z jeho úst jsem tak poprvé uslyšel onu proslulou armádní českoslovenštinu, jazyk, kterým hovořili někteří Slováci, příliš dlouho usedlí v Čechách, a který později proslavil ve svých knihách z vojenského prostředí Miloslav Švandrlík.
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (3)
Základní vojenská služba v Československé lidové armádě oné doby, to nebyly jenom dva roky, tedy sto čtyři týdnů, sedm set třicet dnů, sedmnáct tisíc pět set dvacet hodin atd. Byla to především čtyři pololetí, v jejichž průběhu prodělal vykonavatel nejčestnější občanské povinnosti vývoj, srovnatelný snad pouze s vývojem lidského zárodku v mateřském lůně.
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (2)
Prvního října 1970 jsme nebyli s Janou jediní, kteří se loučili u braneckého vlaku na nástupišti pražského Hlavního nádraží. I ty ostatní dvojice se tiskly k sobě a nechtěly uvěřit, že rozchod, na který se jim tak dlouho dařilo nemyslet, je najednou tady. Nebyli jsme jediní, ale samozřejmě se nám zdálo, že jediní jsme. A stejně jako ti ostatní jsme věřili, že naše láska je nejenom krásná a zcela ojedinělá, ale i pevná. Že ty dva roky vydrží. Že určitě vydrží. Možná. Snad...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (1)
Než jsem narukoval, abych si odbyl dva roky vojenské základní služby, dost jsem toho o vojně přečetl. Určitě víc, než bylo mojí dvacetileté mysli zdrávo. Ve věku, kdy většina mých vrstevníků dávno věděla, co je milování, věděl jsem já, kdo byl Carl von Clausewitz. Jeho stěžejní dílo O válce jsem si ještě na průmyslovce koupil za rovných padesát korun československých v knižní prodejně Našeho vojska na náměstí Říjnové revoluce. Mám tu tlustou knihu ve žlutých plátěných deskách dodnes, přestože jsem ji nikdy nedokázal dočíst do konce. A tolik jsem se snažil! Teprve mnohem později jsem pochopil, jaký jsem byl blbec. Dvacetiletý blbec se stoosmaosmdesáti centimetry výšky a pětasedmdesáti kilogramy odvodní váhy. Blbec, který si namísto užitečnějších a mnohem potřebnějších vědomostí ládoval do hlavy zbytečnosti...
