Dva roky prázdnin (12)

Silvestra 1970 jsme s Hermannem, Medkem a Štokingerem oslavili na pravé a nefalšované vesnické tancovačce v Horkách u Tábora. S dechovkou a tombolou. I mému vojensky vyhladovělému oku připomínaly místní krásky volbu královny plesu ve filmu Hoří má panenko. Tancovat jsem nikdy neuměl, ale když už mi dali vycházku, tak jsem se aspoň pokusil opít. Jenomže to jsem mohl udělat i v kasárnách. nebo v kterékoli z takřka čtyřiceti táborských hospod. Po šestikilometrovém pochodu zpátky do města, v mrazu a ve vánici profukující tenký montgomerák nově zaváděného vzoru (mazák Herman měl ještě starý těžký kopřivák, který sice nebyl teoreticky nepromokavý, ale zato lépe chránil před chladem), jsem stejně vystřízlivěl a návdavkem nastydl...

Rýmu jsem měl ještě večer o čtrnáct dní později, kdy jsme se povalovali na světnici a čekali na začátek jakéhosi televizního filmu. Byl den před žoldem, čas nejnižšího výskytu kázeňských přestupků pod vlivem alkoholu. Čas, kdy v restauraci o vojáka nezavadíš. Bez peněz do hospody nelez. Proto byli všichni v kasárnách. Dokonce i Zdeněk Bartůněk...

„Co se to děje?“ řekl najednou Svaťa Medek, který do té chvíle snivě koukal z okna na splývající větve letité smuteční vrby před armou. Nahrnuli jsme se k němu. Mezi budovami se hemžili vojáci. Plné polní, přílby, samopaly. V nedalekém autoparku řvaly startované motory.
„Děje se poplach,“ řekl Olda Truněček. A opět ulehl.
„No jo,“ vzdychl velitel družstva Láďa Hermann.„Asi bysme měli jít!“
„Proč?“ zívl Olda. „Nikdo nás nezval.“
„No když je poplach…“
„Copak nám ho někdo vyhlásil?“
Měl pravdu. Z chodby sice zněly neklamné známky zvýšené aktivity, výkřiky, bouchání dveří, nezaměnitelný dusot kanad, ale žádná píšťalka, žádný dozorčí ve dveřích. Na vojně má všechno svoje pravidla. I poplach. Jednou se nám nadporučík Novák vnutil za velitele, tak ať se nadporučík Novák postará, aby nám poplach někdo vyhlásil oficiálně. Jenomže Láďa byl evidentně nervozní. Trápilo ho obvyklé poddůstojnické dilema: u koho si to rozházet? U důstojníků, nebo u mužstva? Dilema mezi Scyllou a Charybdou. Dobří poddůstojníci tohle dilema bez váhání řeší ve prospěch důstojníků. Svobodník Hermann dobrý poddůstojník nejspíš nebyl. Váhal.      
„Co kdybych se šel zeptat?“ řekl nakonec.
„Proč bys to dělal?“ ušklíbl se František Baďuřík.
„Kdo se moc ptá, moc se doví!“ dodal Olda.
My zobáci jsme uctivě naslouchali. Řešení neznámé situace jsme instinktivně přenechali mazákům. Venku u brány hučely motory. Náklaďáky, naložené po zuby ozbrojenými příslušníky provozního pluku, se řadily před vraty.
„Bude to s výjezdem,“ prohlásil jinak nemluvný Zdeněk Bartůněk. Neznělo to jako odhad. Spíš jako opožděná  informace. Zvláštní náhodou byl zrovna teď v kasárnách a ne doma. Náhodou? Možná. Předem nám  samozřejmě neřekl nic...

Do dveří vešel desátník absolvent Ing. Ivan Balata, který před několika dny nastoupil do tiskárny jako kartograf.
„Provozní pluk má poplach!“ sdělil nám opravdu horkou novinku...
„Vypadá to tak,“ řekl s úlevou Láďa Herman. Skutečnost, že se dostavil někdo hodnostně vyšší, ho rázem uklidnila. Ať se od této chvíle stane cokoliv, nebude za to zodpovědný on jako velitel družstva, ale odnese si to nešťastný zeměměřič Ing. Balata. Vojenské pravidlo vyšší bere nepřináší vyšším vždycky jenom výhody. „Co budeme dělat?“
„Třeba vypukla válka!“ řekl s vážnou tváří srandista Truněček.
Ivan Balata se zamyslel. Bylo mu jasné, že před poddůstojnickou Scyllou a Charybdou teď stojí on.
„Mohli bysme zavolat!“ navrhl nakonec.
„Mohli. Ale je ti jasný, že jim bude jasný, že jsme se na celej poplach vysrali?!“ ušklíbl se z postele Olda Truněček. Necyničtější z našich mazáků se evidentně bavil...
„Tak co chcete dělat?“ rezignoval na kázeňský řád Ivan.
„Čekat,“ řekl Baďuřík. „Když nás budou potřebovat, tak si nás najdou! Věděj, kde máme cimru!“
Místo aby se uchýlil k vojenskému esperantu, poslal nás všechny do prdele a nařídil okamžitý odchod na pracoviště, začal zmatený Ing. Balata přemýšlet. To přirozeně jeho zmatek jenom zvýšilo. V situacích podobné této nebývá rozum nejlepším rádcem. Naštěstí se nad ním slitoval osud v podobě nečekané návštěvy. Zrzavý rotmistr s bílými šňůrami pomocníka dozorčího útvaru vešel bez klepání do světnice a překvapeně vykulil oči:
„Co tu sakra děláte, chlapi? Je poplach!“
„Vážně?“ podivil se Láďa Hermann.
„Už půl hodiny!“

Truněček se posadil na posteli a poškrábal se na hlavě.
„Já vám kluci říkal, že se venku něco děje!“
„Třeba se nás to netýká. Nejsme provozák, ale tiskárna!“ řekl Zdeněk Bartůněk. Absolvent se toho chytil.
„To je pravda,“ souhlasil a podíval se na rotmistra: „Jak je to, soudruhu, týká se ten poplach tiskárny nebo ne?“
Rotmistr se na něho podíval jako na zaostalé dítě. Otočil se k odchodu a přes rameno řekl:
„Plaší se celej okruh. Proč by vynechali zrovna vás?“

Chudák Ivan se tedy osobně vypravil do tiskárny na zvědy. Nezdržovali jsme ho, situace začínala být vážná. Auto za autem vyjíždělo z brány a zatáčelo vpravo na píseckou výpadovku. Kasárny se vyprazdňovaly. Třeba skutečně vypukla válka. Ale spíš ne. Generálplukovník Valo se svými třinácti měsíčky se asi zase jednou chystá rozdrtit západní imperialisty. Za deset minut byl udýchaný absolvent zpátky.
„Všichni už jsou tam. Máte hned přijít!“
Bylo osm hodin večer, film právě začínal. Oblékli jsme si pracovní uniformy, navlékli kabáty a šli jsme se také plašit. Před pentagonem nás zastavil brunátný plukovník Laitner ze správy štábu. V kanadách a s pistolí na opasku. Přes prsa popruh pouzdra plynové masky. Poulil oči na naše polobotky.
„Čo to má znamenať, súdruhovia? Gdě idětě? Na plaváreň?“
Ivan Balata mu vysvětlil, že byl vyhlášen poplach a že tedy…
„Takto sa chodí na poplach?!“ zaryčel nepříčetně lampasák. Pod jeho plukovnickým zevnějškem se  skrývala prostá kaprálská duše. V této armádě, která si pyšně říkala lidová, to byl trapně častý jev.
Guma nemohla pochopit, že nejdeme do palebného postavení, ale do tiskárny. A kde vlastně máme samopaly?! Naše polobotky ho naplňovaly větším odporem než bundeswehr a U.S. Army dohromady. Kdyby kolem v této chvíli projížděla kolona amerických tanků, nevšiml by si toho.             
„Prečo idětě pozdě?! Gdo je váš velitěl?! “
V tiskárně nás očekávali nasupení důstojníci ozdobení pistolemi a plynovými maskami. V kanadách. Ležérnost Posledního Američana v Táboře byla ta tam. Ani špičatý vrásčitý obličejík nadpraporčíka Laurenčíka, tohoto přísného, ale spravedlivého otce vojáků, nevěstil nic dobrého. Pečujeme o vás jako o vlastní, a vy takhle? ... Ale měli jsme štěstí: dozorčí roty nadporučíka Nováka nám skutečně  poplach zapomněl vyhlásit. A válka toho večera samozřejmě nevypukla…