Dva roky prázdnin (16)

Koncem července 1971 jsem jako obsluha rozmnožovny doprovázel podplukovníka Štěpánka z nadřízeného topografického oddělení štábu okruhu na další velitelsko-štábní cvičení. Tentokrát jsme měli reprograficky zabezpečovat skupinu rozhodčích generálního štábu, kteří dozírali na to, aby cvičící štáb hradecké 10. letecké armády provedl tradiční likvidaci imperialistického agresora podle všech pravidel sovětského vojenského umění.

Tradiční protivníky z bundeswehru a z americké třetí pěší divize jsme sice obkličovali a ničili opět u Plzně, ale sami jsme se pro změnu nacházeli ve vojenském prostoru Bělečko u Hradce Králové. Krajina tam byla jiná než v Brdech. Byla to rovina porostlá nádhernými borovými lesy, které však bohužel byly plné komárů. Navzdory tropickému vedru chodili proto všichni účastníci této strhující válečné hry, plné překvapivých zvratů a překvapení, v pečlivě pozapínaných uniformách. Přesto nám odhalené části těla, tedy obličeje a hřbety rukou, otékaly od nesčíslných krevních odběrů. A svědily a svědily a svědily. Nepříjemné to bylo zvláště při jistých činnostech, vyžadujících spuštění kalhot. Pak svědily nejen obličej a ruce. Co bylo platné, že naši chrabří letci sestřelovali jeden imperialistický starfighter za druhým, když před ničivými nálety komářích sosáků nedokázali ochránit ani své vlastní velitelství...

Nepřítel byl naštěstí brzy poražen, a při jeho pronásledování jsem zažil první opravdový přesun v opravdové vojenské koloně. Jeli jsme ve velitelském gazíku, sovětské napodobenině amerického džípu s náhonem na všechna čtyři kola a spotřebou padesát litrů benzínu na sto kilometrů.  Podplukovník Štěpánek navrhl řidiči, svobodníkovi základní služby, aby stáhl plátěnou střechu a proměnil tak svůj vůz ve vzdušný kabriolet. Řidič rezolutně odmítl. Existuje prý  rozkaz, který to zakazuje, protože při jakémsi cvičení napadl řidiče takto upraveného vozidla roj včel. Podplukovník Štěpánek, zkušený vojenský profesionál, dál nenaléhal. A já se opět něco přiučil: Rozkaz, byť sebepitomější, zůstává rozkazem…

Později jsem si na tuto lekci vzpomněl, když po utonutí vojáka základní služby při koupání zakázal velitel okruhu všem vojákům základní služby koupání. Nebo když dozorčí důstojník jistého jihlavského útvaru zaspal nepovolený odjezd obrněného transportéru i se čtyřmi dezertéry. A hájil se tím, že nespal, že pouze seděl schoulený za stolem, protože mu v pouhé bundokošili byla zima. Načež sám tehdejší ministr národní obrany armádní generál Martin Dzúr zakázal nosit bundokošile nejen ve službě, ale i mimo ni. A protože se (jak jinak) pokládal za přísného, avšak spravedlivého, dodržoval i on sám svůj rozkaz tak dlouho, až ho při cvičení vojsk Varšavské smlouvy sklátil infarkt, způsobený přehřátím organismu. Nebylo divu, když jako  jediný z přítomných spojeneckých generálů pobýval v rozžhaveném vzduchu maďarské puszty v saku a kravatě. Hned druhý den pak roznášely spojky do poštovních schránek všech vojáků z povolání, že mohou opět v létě odkládat svá vypodšívkovaná saka…

První vojenskou dovolenou jsem strávil se svým o pět let mladším bratrem Martinem v Adršpašských a Teplických skalách. Cestu tam a zpět jsme vykonali na jeho zbrusu nové Jawě 90. Martin uměl řídit, ale neměl ještě řidičský průkaz. Já jsem řidičský průkaz měl, ale neuměl jsem řídit. Jel jsem  proto raději jako spolujezdec. Jel jsem bez ohledu na to, že se voják  v době dovolené teoreticky nesměl vzdálit z místa jejího výkonu ani v uniformě, natož v civilním oděvu. Během těch deseti dnů jsem tak porušil většinu příslušných ustanovení vojenských řádů a předpisů, ale nikdo na to nepřišel. Takže jsem si osvojil další prastaré vojenské pravidlo: Když tě nechytnou, nic jsi neprovedl!

V závěru dovolené jsem se vypravil s bývalým spolužákem Mirkem Šebkem do Hořoviček na Rakovnicku, kam jsme jezdívali na školní chmelové brigády. Zde mě Mirek seznámil se svojí vzdálenou sestřenicí, studentkou prvního ročníku grafické průmyslovky. Štíhlá tmavovláska s modrošedýma očima mě rázem okouzlila. Nejenže se smála mým žertům, ona i podobně žertovala! Dalo se s ní mluvit o všem možném i nemožném. Navíc vypadala jako moje vysněná zlatovlasá a modrooká princezna. Až na ty vlasy. A oči. Naštěstí sny lze změnit – zkrátka a dobře, dočista jsem zblbnul…

Po návratu do kasáren jsem nevnímal pakárnu, gumy, ani to, že se kvapem blíží odchod mazáků do civilu. V euforické náladě jsem vstoupil i do čerstvě založeného Socialistického svazu mládeže. Do SS Mládeže, jak této organizaci, mající nahradit dosavadní Leninský svaz mladých, říkal uvědomělý kontrarevolucionář František Baďuřík.
Tentýž prostořeký František Baďuřík, který se poslední den svého pobytu na vojně, při neformálním rozloučení s velitelským sborem tiskárny, nedisciplinovaně zašklebil na majora Blažka:
„Když já nevím, jak vám teď mám říkat, soudruhu majore!“
Poslední Američan v Táboře se zašklebil rovněž. Tohle všechno už zažil bezpočtukrát. Nabídl Františkovi americkou cigaretu a řekl:
„To máš jedno. Třeba pane Blažek, když ti to udělá dobře!“

A my, čerství mazáci s dalším rokem vojny před sebou, jsme té blasfémii s bezmocnou závistí přihlíželi...