Dva roky prázdnin (1)

Než jsem narukoval, abych si odbyl dva roky vojenské základní služby, dost jsem toho o vojně přečetl. Určitě víc, než bylo mojí dvacetileté mysli zdrávo. Ve věku, kdy většina mých vrstevníků dávno věděla, co je milování, věděl jsem já, kdo byl Carl von Clausewitz. Jeho stěžejní dílo O válce jsem si ještě na průmyslovce koupil za rovných padesát korun československých v knižní prodejně Našeho vojska na náměstí Říjnové revoluce. Mám tu tlustou knihu ve žlutých plátěných deskách dodnes, přestože jsem ji nikdy nedokázal dočíst do konce. A tolik jsem se snažil! Teprve mnohem později jsem pochopil, jaký jsem byl blbec. Dvacetiletý blbec se stoosmaosmdesáti centimetry výšky a pětasedmdesáti kilogramy odvodní váhy. Blbec, který si namísto užitečnějších a mnohem potřebnějších vědomostí ládoval do hlavy zbytečnosti...

Zatímco většině budoucích obránců vlasti mého věku bylo jasné, jak si počínat, aby slova programu šedesátých let: MILUJ A NEVÁLČI! naplnili skutky, mně bylo jasné leda to, jak si měl počínat francouzský generál de Castries, aby tak ostudně neprohrál bitvu u Dien-Bien-Phu. Věděl jsem také dost o organizaci římské legie, o taktice řecké falangy i o strategii jaderného konfliktu. Znal jsem hodnostní označení několika armád, mezi nimi i té, která na mne trpělivě čekala. Pánové Barbusse, Remarque, Šolochov, Hašek, Böll, Mailer, Simonov, Opitz, Bondarev a mnozí další mne poučili, že služba v armádě je rovna pobytu v mravní žumpě civilizace, kde je člověk člověku nelítostným vlkem. Kunderův Žert nebo Švandrlíkovy Černé barony jsem tehdy ještě nečetl, takže jsem se snažil věřit, že naše armáda je přece jenom v něčem  jiná. Nebyla. Již zakrátko jsem měl poznat, že je-li člověk člověku vlkem, je to mnohdy lepší, než je-li mu pouhým člověkem. Či dokonce soudruhem. Udělil už snad někdo někdy nedílnou velitelskou pravomoc vlkovi s inteligencí těsně nad hranicí vlčí slabomyslnosti a se sklony k duševnímu sadismu?

O vojně jsem toho také hodně slyšel. Například to, že ze mne udělá muže, ne-li přímo chlapa. Bohužel to většinou říkaly matky klackovitých mániček a otcové, kteří na vojně nebyli, anebo na ní byli už tak dávno, že po šestém pivu nostalgicky vzpomínali i na dvoukilometrový běh v plynové masce. A což teprve  vzpomínky mého vlastního otce, který si svoji dvouměsíční vojenskou službu odbyl těsně po válce jako vcelku zbytečně uniformovaný muzikant tehdejšího Svazu brannosti! Pravda, i po tak krátké době vždycky  tvrdil, že služba v armádě není nic pro lidi s mozkem v hlavě…

Na druhé straně jsem zase slyšel, že mě vojna zbůhdarma připraví o dva roky života.  To říkali pro změnu ti, kdo na vojně byli. Ale také držitelé modrých knížek, zdravotního potvrzení o neschopnosti k výkonu vojenské služby. S jedním takovým jsem si v dětství hrával na Malvazinkách. Jmenoval se Ilja Bartošek a byl synem bývalého španělského interbrigadisty a komunistického spisovatele, jenž tvořil pod úderným pseudonymem Ilja Bart. Mladý Ilja se netajil přesvědčením, že modrá knížka patří do knihovny každého inteligentního mladého muže. Na tu svou byl nepokrytě pyšný. Jednou, to už jsem chodil na průmyslovku, jsem v trolejbusu náhodně vyslechl útržek jeho rozhovoru s uniformovaným kamarádem. Dodnes si pamatuji Iljovo jízlivé uchechtnutí: „Ty jsi na vojně? Poslyš, to nesvědčí o přílišné inteligenci!“ Krátce na to jsem se dozvěděl, že umřel na leukémii. Ani modrá knížka neřeší někdy všechno…

Když jsem si vyzvedl povolávací rozkaz, pátý bod poučení vytištěného na jeho zadní straně zněl: „…K útvaru jste povinen nastoupit ve střízlivém stavu a nakrátko ostříhán. Jakákoliv nepřístojnost a nekázeň během přepravy bude stíhána …" Zdálo se mi, že na pozvánku ke splnění nejvyšší občanské povinnosti podobné formulace nepatří. Nehledě na to, že ve dvaceti letech mi ještě nečinilo potíže nastoupit kamkoli ve střízlivém stavu. A na to, že navzdory Beatles a podobným produktům kultury zahnívajícího imperialismu jsem náležel ke generaci kanadských trávníků, takže jsem nakrátko ostříhán chodil odjakživa. Nu a co se některých ostatních nepřístojností týče – na ty jsem se zatím nevzmohl ani v prostředí mnohem intimnějším, než kdy může být kupé braneckého vlaku…

Jako správný romantik (nebo přece jenom blbec?) jsem si proto kromě předepsaného holení, kartáčku na zuby, pasty, mýdla a hřebenu vezl s sebou i několik knížek. Věřil jsem, že mi k něčemu budou. Třeba takové Hovory k sobě Marca Aurelia, dosud osvědčený prostředek proti smutku a kolísání nálad: „… Zbav se své domněnky a zbavíš se pocitu škody. Zbav se pocitu škody a zbavíš se škody…“

Zakrátko jsem bohužel zjistil, že by mi prospěl spíše pan Goethe a jeho Faust: „… šedá, můj příteli, je všechna teorie, však žití zlatý strom se zelená…“