Dva roky prázdnin (4)

„Pobyt u nášho útvaru by vám mali strhnúť z dovolenej!“ přivítal nás krátce po nástupu do přijímače velitel spojařského praporu major Štěpeňák. Snažil se být bodrý. Lidský. Stejně jako když nás upozorňoval, že v působnosti jeho velitelské pravomoci je vojákům zakázáno hrát karetní hry. Koho přistihne, ten dostane basu: „Bez peňazí tri, s peňazmi seděm!“¨Z jeho úst jsem tak poprvé uslyšel onu proslulou armádní českoslovenštinu, jazyk, kterým hovořili někteří Slováci, příliš dlouho usedlí v Čechách, a který později proslavil ve svých knihách z vojenského prostředí Miloslav Švandrlík.

Podle výstředních představ autorů vojenských teoretických brožur, v nichž si více či méně libují všechny armády světa, musí velitel umět nejen podřízeným velet a organizovat jim život, ale v případě potřeby i „… nahradit neformální autority z jejich civilního života – jejich otce, přátele a vůbec všechny, ke kterým byli zvyklí se uchylovat s žádostí o radu i pomoc...“

Koho nám byl major Štěpeňák schopen nahradit, byla otázka. Velet však uměl. A co se organizace života týče, o tu se starat nemusel, protože veškerou činnost od budíčku v šest nula nula do večerky ve dvacet dva nula nula předepisoval Denní řád. Podle Denního řádu jsme spali, vstávali, cvičili, jedli, získávali nezbytné teoretické vědomosti, pochodovali, uklízeli, čistili… abychom mohli večer ulehnout nikoli s pocitem dobře vykonané práce, nýbrž s vědomím, že máme další den té zelené pakárny za sebou. Nu a ráno...

„Budíčééék!“                                                                                          
Hvízdání píšťalky dozorčího a řev instruktorů nás zpočátku nevytrhává z růžových snů o domově, jak by předpokládal čtenář krásné literatury, nýbrž z hlubokého spánku uštvaných zvířat.  Svým způsobem je základní vojenský výcvik ideální metodou léčby neurotických poruch spánku. Až na to, že se občas některý neukázněný pacient uspí navěky. Což se ovšem stává i v těch nejlépe vedených psychiatrických léčebnách.
„Padám z těch regálů…“     
„Jedu, jedu!“
„Příííprava na rozvičku!“:
„Nááástup na rozvičku!“
Do půl těla nazí vybíháme do pošmourného říjnového rána. Běh, nesmyslné mávání rukama a nohama, ohýbání a kroužení trupu, žaludek podrážděný nezvyklou ranní námahou. V zdravém těle zdravý duch?
A zpátky na světnici, hodit na sebe maskáče. A zase hvízdání a nepříčetný řev vyšinutých idiotů:
„Nááástup na osobní hygienu!“
„Pohýýýb!“
Spánkem a strachem zpitomělí obránci socialistické vlasti mátožně vrávorají do umývárny. Umýt, oholit, zpátky na světnici… a už opět píšťalka a řev:    
„Nááástup na rajóny!“
„Pohyb, ptáci…“
„Padám, padám, holubi! nejste u maminky!“
„Mám ráda ráno probuzené…“ ječí do toho na chodbě Miluška Voborníková. Bohužel nikoli živá Miluška Voborníková, nýbrž  pouze její hlas z rádia, které má na svém plechovém stolku dozorčí roty.

Někteří, ti nejšťastnější, uklízejí světnice. Jiní chodby, další umyvárnu. Smolaři vyfásnou záchody. Hajzly. Což o to, zažloutlé kachlíkové žlábky ještě ujdou. Horší je to  s mísami. Ty jsou nejen zažloutlé, ale mnohdy i ucpané příliš velikými kusy novin. Většinou Obrany lidu, která se v této době vzkvétajícího socialismu dodává do kasáren nejspíš jako náhražka i v civilu nedostatkového toaletního papíru. Tu a tam dojde i na posvátné Rudé právo. Vojákům je druh použité tiskoviny lhostejný. Rozčilují je ty sr-čky okolo.            
„Čo to má byť, vojak?!“                                                                               
Vzhlédnu od mísy, naplněné až po okraj. Snažím se nedýchat.
„Musím to prošťouchnout…“ zamumlám nezřetelně. Můj prázdný žaludek se mermomocí tlačí na vzduch. Jakoby netušil, že tam to smrdí mnohem víc.
Osmahlý obličej vojína Biháryho, jednoho z výcvikových instruktorů, se blaženě rozzáří.
„Na čo ten drôt?!  Mátě predsa ruki!“
Nechápavě na něj zírám. Mám ruce, samozřejmě, v jedné z nich držím improvizovaný nástroj, kterých občas užívají i nižší primáti, tak co tím k čertu ten Homo sapiens myslí? Pokud ovšem vůbec myslí…!
„No…“ začnu opatrně, připraven k typicky českému okecávání. Někdy to vychází...
„Rukami, zobák… Holými rukami!“ zubí se soudruh, jenž by za mne v bitevní vřavě nepochybně položil život. Takže přece jenom myslí. Bohužel poněkud jinak než já.
„Ale to snad..."
„Čuště, zasran! Keď hovorím holými rukami, urobítě to holými rukami!“
A tak si pomalu a nevěřícně vyhrnu rukáv maskáčové blůzy a stejně pomalu a nevěřícně ponořím ruku pod hladinu. Zkusím to pochopitelně s Marcem Aureliem: "Zbav se své domněnky a zbavíš se pocitu škody"… H-vno! Copak to jde, zbavit se pocitu škody  – a mít přitom ruku po loket ve sr-čkách…?! Do pr-ele se stoiky, do pr-ele s celou filosofií! Vztek pomáhá. Už ani zvracet se mi nechce. A jak tak šmátrám v těch kluzkých zakřivených hlubinách, najednou s úžasem zjišťuji, že to bez nástrojů, pouhým příborem králů (jak rukám říkají v rodišti vzdálených předků vojína Biháryho) jde opravdu líp. A hlavně rychleji. Že to otlemené sadistické hovado mělo nakonec pravdu. Že by dlouholeté zkušenosti?...

A když je hotovo, tak poprvé, co jsem tady, mám najednou pocit, že tahle dvouletá pakárna přece jenom půjde nějak snesitelně přežít. Pohled do bezelstné tváře soudruha instruktora, zrcadlící upřímné znechucení nad tím, že se ten zajebaný gadža ani nepoblil, ani neomdlel, mne v tom jenom utvrzuje...

Zbývá jen maličkost. Vyměnit planě mudrující filosofy za básníka Kiplinga. Ten sice na vojně nikdy nebyl, o to poutavěji však o ní dovedl psát. Takže by jistě rád doplnil své proslulé KDYŽ o jeden jediný verš:

Když šikanován, pevně v sebe věříš,
nad mísou ucpanou neviníš mazáky z bezpráví,
když po loket v ni svoji paži vnoříš
a hovna cizí tvoje prsty vyloví,
když řekneš nad záchody ucpanými všemi:
"Mně, ruko má dál věrně služ!"
pak pán, pak vítěz na živé jsi zemi
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!“