Dva roky prázdnin (6)

Pomalu jsme si začínali zvykat. Na únavu, nedostatek spánku, řev, ponižování. Na stupidní, přitom však obdivuhodně promyšlený systém šikany, který nakonec zlomí každého. Otupěli jsme. A někteří z nás už začali nacházet útěchu v tom, že tohle všechno přijde našim budoucím nováčkům zatraceně draho! Že těm maminčiným mazánkům ukážou, co všechno jsme museli vytrpět.

Když jsem to uslyšel poprvé, nevěřil jsem vlastním uším. Zíral jsem. Potom jsem si řekl, že lidé jsou různí. A tohle byl navíc Slovák... Slováky jsem neměl rád od putovního tábora po Tatrách v osmašedesátém, kdy se nám pár ožralů v Levoči na náměstí pokusilo "dať po papuli" jenom proto, že jsme mluvili česky. Vím, národ nelze soudit podle jedinců, ale v osmnácti na to člověk hledí trochu jinak. Černobíleji...

Potom jsem ale něco podobného uslyšel od rodilého Čecha, což mým mladickým nacionalismem trošičku otřáslo. Opravdu jenom trošičku. Nejen mezi nováčky, ale i mezi mazáky byla přece jenom Slováků většina. To až po mnoha dalších zkušenostech tohoto druhu jsem pochopil, že nacionalismus je v tomhle ohledu k ničemu, protože blbost je internacionální...

Konečně jsme se dočkali konce přijímače a vytouženého obřadu přísahy, který z nás měl udělat plnoprávné  vojáky. Podobnými obřady bývá provázeno přijetí do každého společenství zasvěcenců. Obvykle jim předcházejí speciální úkony (například obřízka či dlouhodobý půst), které mají prokázat tělesnou a duševní způsobilost přijímaného kandidáta. Vojenské přísaze předchází základní výcvik v přijímači. Patrně na základě předpokladu, že voják, který přežije přijímač, přežije pak už na vojně všechno. Snad s výjimkou smrti na poli cti a slávy. Něco na tom je…

Povznášejícím rituálem vojenské přísahy mají být nováčci odměněni za všechny fyzické i duševní strázně, za prožité ústrky, ponižování, bezmocný vztek i návaly sebelítosti. Ve vycházkových stejnokrojích, vylepšených pro tuto slavnostní příležitost bílou košilí, ocelovou přílbou, opaskem, vlastnoručně vyleštěnými kanadami a nezbytným samopalem vzor 58, nastoupí za vřískotu trubek a činelů posádkové hudby na kasárenský dvůr (při méně slavnostních příležitostech zvaný buzerák) nebo dokonce na náměstí svého posádkového města. V pozoru (málokdy však pozorně) vyslechnou povzbudivé projevy vojenských i politických funkcionářů, hromově vzkřiknou nacvičené: „Tak přísaháme!“, a provázeni hrdými pohledy svých příbuzných a přítelkyň odmašírují za zvuků dechovky „přes spáleniště, přes krvavé řeky“ zpátky na ubikace. Načež smějí odejít na první vycházku. Většinou do hospody...

Na podzim roku 1970 ještě chyběla v textu přísahy ČSLA formulace, jíž před Vítězným srpnem roku osmašedesátého slibovali budoucí vojáci československé armády věrnost nejen své vlasti, ale i Svazu sovětských socialistických republik. Tento nedostatek byl napraven teprve o půl roku později, a tak jsme byli posledním ročníkem, který nepřísahal v duchu posvátných zásad socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu...

Nedostali jsme ani možnost uplatnit slavnostní pochod, který jsme po celý přímač tak důkladně trénovali. Místo na historickém táborském náměstí Jana Žižky z Trocnova proběhl totiž náš iniciační obřad v místnosti učebny spojařského útvaru. Dechovka, přílby a samopaly odpadly, zůstaly projevy a hrdé pohledy blízkých, z nichž někteří pro nedostatek místa přihlíželi slavnostnímu aktu otevřenými dveřmi z chodby. Kvůli novému PVC na podlaze jsme museli oželet i vycíděné kanady, protože jejich gumové podrážky zanechávaly  na PVC podlahy černé šmouhy…

Po trojicích jsme přistupovali ke stolu potaženému rudým suknem, v pozoru jsme pronesli magickou formuli: „Tak přísahám!“, major Štěpeňák diskrétně klepl klouby prstů pravé ruky do stolu, my udělali čelem vzad a šli jsme se zařadit. Jistě, byla to šaškárna, ale oproti minulým i budoucím rituálům to bylo více než skromné, a mělo to navíc jednu podstatnou výhodu: před odchodem na vycházku jsme nemuseli zdlouhavě odevzdávat zbraně a přezouvat se do polobotek. Do hospody jsme se tak dostali mnohem dřív, a mohli jsme tudíž o něco déle zapíjet skličující vědomí, že v téhle pakárně musíme strávit ještě "pouhých" 694 dní…