Dva roky prázdnin (5)

„Pochodééém… chod!“„Levá… dva!… Levá… dva!“„Čelééém… zad!“„Levá… dva!… Levá…!“„Čelééém… zad!“„Levá… dva!… Levá…!“

Pořadový krok, pochodový krok, obraty za pochodu, obraty na místě,... to vše znovu a znovu, pořád dokolečka. Od 17. století bylo základním smyslem vojenského drilu přeměnit myslící lidskou bytost v ukázněného robota, jednajícího na povel nejen proti vlastnímu rozumu, ale hlavně proti vlastnímu pudu sebezáchovy. Jinak to v armádě nejde. Ani v té soudobé…
A tak jsme i my dupali sem a tam při nácviku vzácné relikvie - slavnostního pochodu, který Československá lidová armáda převzala od sovětské Rudé armády, Rudá armáda od Hitlerova wehrmachtu a wehrmacht od Mussoliniho bersaglierů, neboť  přejímání kulturních hodnot je věc stará jako lidstvo samo. Pochodu, jenž se vyznačuje zdvižením nohy s baleťácky nataženým chodidlem do výšky a následným rázným spuštěním tohoto chodidla na zem. Za starých zlatých časů muselo hromadné třesknutí okovaných bagančat působit dojmem vpravdě monumentálním. Zvuk moderních gumových podrážek připomíná spíše kolektivní klepání koberců...
Výcvik vojáka kosmického věku pokračoval na učebně, kde nám instruktoři, naštěstí poněkud civilizovanější než profesoři pořadového kroku z přijímače, objasňovali konstrukci samopalu vzor 58 a ostatního nářadí vojenského řemesla, zásady ochrany proti účinku zbraní hromadného ničení (OPZHN), zásady protichemické ochrany (OPCHZ) za použití individuálních prostředků protichemické ochrany jednotlivce (IPCHOJ), zásady ochrany utajovaných skutečností (OUS) a spoustu dalších užitečných věcí, které pouze hloupý civilista považuje za typicky vojenské zbytečnosti…
Kromě těchto vědomostí všeobecně vojenských jsme vstřebávali rovněž vědomosti speciální, totiž základy  spojařské odbornosti. A zde byl kámen úrazu pro nás pět, kteří jsme byli předurčeni strávit svoji  vojenskou službu nikoli se sluchátky na uších, nýbrž ve svých odbornostech polygrafických. Vědomí, že nejen na vojně, ale s největší pravděpodobností ani po celý zbytek civilního života nikdy nevyužijeme nabytých znalostí Morseovy abecedy či dokonce důmyslných Q–kódů (skupin tří písmen, začínajících vždy písmenem Q a sloužících k úspornému vyjádření otázek, odpovědí a sdělení, například: „QXX - Váš operátor není schopen zajistit normální korespodenci, žádám o jeho výměnu...") poněkud snižovalo naši schopnost soustředění. Navíc jsme byli nevyspalí, měli jsme za sebou vydatný pohyb na čerstvém vzduchu, v místnosti hřála mohutná litinová kamna a my jsme nesměli odložit maskáčové blůzy…
Výsledkem toho všeho bylo, že tu a tam některý z nás usnul. Přednášející to buď brali s humorem, nebo to právem považovali za projev  nedostatečného zájmu o přednášené téma a obvykle nařídili provinilci, aby se svlékl do půl těla a šel se na umývárnu opláchnout studenou vodou. Dělali to tak dlouho, dokud jeden z takto ustrojených vojínů nepotkal na chodbě zástupce velitele útvaru pro věci politické (ZVP), který v souladu s příslušným ustanovením denního řádu šel zkontrolovat, zda výuka nováčků probíhá v souladu s vojenskými řády a předpisy. Vzhledem k tomu, že právě zástupci pro věci politické čili politruci měli za úkol bdít nad tím, aby tyto řády a předpisy  nebyly porušovány příliš flagrantně, rozhořčený major zamířil k učebně, aby vysvětlil přehnaně horlivým mazákům, že některé přežitky z  časů buržoazní armády předmnichovské republiky jsou naprosto cizí podstatě a poslání armády socialistického státu. Nehledě na to, že odporují elementárním zásadám soudružských vztahů a komunistické morálky vůbec! A že když už musí ty lemouny buzerovat, mají to dělat tak, aby se tím odpovědní funkcionáři nemuseli zabývat!
Vstoupil do učebny  právě ve chvíli, kdy si další dva soudruzi svlékali košile…