Dva roky prázdnin (15)
V sobotu, půl hodiny po budíčku, vpadne do světnice dévéťák poručík Zeman a zaječí hláskem mutujícího kohoutka: „Tady se nevstávááá…?!“
Nic. Teprve po chvíli se začnou ze spacáků klubat rozježené hlavy. Zalepenýma, mžourajícíma očima zíráme na toho zeleného pomatence. Sledujeme, jak běhá mezi postelemi, kope do nich vzorně vyleštěnou hnědou kanadou a sípe. Magor. Postava ze situační komedie z vojenského prostředí. Ze špatné situační komedie z vojenského prostředí! Bohužel však postava až příliš skutečná. Dochází k pozoruhodným dialogům:
„Pro vás budíček neplatí, soudruhu?!“
„Ehm… hmhm…“
„Slyšíte, chlape?!“
„Noo…jo…ano…“
„Tak vstaňte!“
„Já… no, já mám to… no, po službě…“
„Tak? Po službě? Tak ležte!“
Potrhlý lampasácký záprtek pobíhá dál. Chroptí. Vodově modrá očička mu lezou z důlků. Vříská:
„Chlív! Smrad! Otevřít okna! Všecky!“
Láďa Hermann si připomene, že je vlastně velitelem světnice. Že je to tedy na něm. Vztyčí se do mátožného stoje spatného a zachrčí: „To nejde, soudruhu poručíku. Jsou zatlučený.“
Není to pravda. Okna sice přes zimu zatlučená byla, ale teď je skoro půlka května a větrat je někdy opravdu nezbytné. Jde spíš o princip. O vojenskou čest. Ne o tu, o které žvaní autoři brožurek, ale o tu skutečnou. Mazáckou. Neboť by nebylo mazácké vyhovět hned všemu, co si ty gumy se zelenou sračkou místo mozků vymyslí! Poručík Zeman je tu nový. Sám se sebou viditelně spokojený. Neví proč, ale tak si na ten pocit zvykl, že ho považuje za naprosto přirozený. Stejně jako nejspíš považuje za přirozené, že vojna dělá z chlapců chlapy. A protože vojnu dělají důstojníci, kdo dělá z chlapců chlapy? Důstojníci! Nechápe, že ti chlapci na to možná hledí jinak. Na vojnu i na důstojníky. Slabomyslně pootevře ústa: „Cože?“
„No… vono sem táhlo, tak jsme je museli zatlouct,“ přispěchá svému veliteli na pomoc Béďa Vrátil. Ve své vrozené dobrotě proti poručíkovi nic nemá. Patrně jako jediný v místnosti. A dodá jen tak pro přesnost. „Hřebíkama!“
Guma zalapá po dechu: „Cože?!“
Méďa Béďa je sice dobrák, ale nechápavost špatně snáší. Nechápavost těch druhých, samozřejmě. Zhluboka se nadechne a řekne: „Vono sem táhlo, soudruhu poručíku. Tak jsme ty vokna zatloukli hřebíkama! Napevno. Aby jima netáhlo.“
Chvilku to vypadá, že poručík omdlí. Nebo že si alespoň odplivne. Změří si tu zpustlou bandu pološíleným pohledem a vypískne: „Žijete tu jako prasata!“
A praští dveřmi. Zvenku…
„Ten už nepřijde,“ řekne Olda Truněček a otočí se na druhý bok.
Osazenstvo ložnice se rozdělí na dvě skupiny. Jedni se opět zachumlají do spacích pytlů a rezolutně zatáhnou zipy. Druzí už na spaní rezignovali. Své ranní dojmy si nenechají pro sebe:
„Blbec!“
„Idiot!“
„Lampasák zasranej!“
„Zkurvenej!“
„ČURÁK!“
Zní to, jako kdyby všichni předčítali z konverzační příručky kurzu vojenské češtiny pro pokročilé.
Posadím se na posteli. Sedím a strnule čučím před sebe. S probouzením mám odjakživa problémy. I bez hysterických dévéťáků. Jakže je to buddhistické pořekadlo? Spát je lepší než bdít, umřít je lepší než spát, a nejlepší je vůbec se nenarodit...?
„Zase jsi chrápal!“ zavrčí odvedle Jirka Štokinger.
Chrápal. Jistě. Celý svůj dosavadní život ve spánku chrápu. Chrápal můj děda, chrápal můj táta, chrápu já. Proč bych měl s chrápáním přestat zrovna na vojně? Cítím, jak se ve mně zdvihá vlna nenávistné zloby. Vzpomenu si na Remarqua a na jeho chvalozpěvy na vojenské kamarádství. Kecy! Idiotské žvásty! Soudružské vztahy na tebe, skopčáku!
„Zařiď mi jednolůžák!“ řeknu. Zdá se mi, že docela vtipně.
„Zařídím ti kýbl s vodou na palici!“ křikne z protějšího kouta Karel Hájek. I ty, pingle? V noci vždycky první začne házet pantofle. Ráno mívám u postele a na ní polovinu pantoflí z celého pokoje. Spánek mám odjakživa dobrý, a tak si to moc nepřipouštím.
„Měl bys s tím cosi dělat!“ pokračuje svou nesnesitelně "spisovnou" jihomoravštinou Jura. „Nech si třeba vytrhnout mandle! Má Zdenička říká, že za chrápání mohou mandle!“
„Hovno mandle!“ přisadí si Středočech Hájek. „Večer pár koleček kolem baráku a bude po chrápání!“
„Co kdyby sis těch pár koleček dal ty? Stejně ti roste pupek!“
„Vyser se na můj pupek a udělej něco s tím chrápáním!“
„Vyser se na moje chrápání a udělej něco s tím pupkem!“
„Nech si vytrhnout mandle!“ opakuje jako idiot Štokinger. Proč jako, sakra?! Je to idiot! A Hájek je taky idiot! Všichni jsou to idioti!
„Víte co, pánové? Jděte všichni do prdele!“
„Nám se v Praze nelíbí!“ usměje se mile Opavák (a pochopitelně další idiot) Svaťa Medek.
„Á, holubi se hádaj, mazáci pudou do civilu…“ zazní z Truněčkova spacáku. Tahle připomínka prohloubí můj pocit křivdy a beznaděje. Nikdo mě nemá rád! Zvednu se a jdu na umývárnu. Na chodbě mě roztřese zima. Otevřenými okny proudí dovnitř chladný ranní vzduch a odporný vřískot ptactva. Na stolku dozorčího zase ječí Voborníková to svoje zasraný ráno probuzený. Na vojnu s tebou, krávo! Začíná další den služby vlasti. Za rok touhle dobou tu ještě budu. A pak ještě další čtyři měsíce... Do hajzlu s ránem probuzeným! Do hajzlu s vojnou! Do hajzlu s vlastí, která po mně chce, abych snášel tohle svinstvo...
Karel Oktábec
Ta naše bojovnost česká...
V diskusi pod článkem (Ta naše povaha česká...) poukázal jeden z diskutujících na skutečnost, že fyzické a duchovní přežití českého národa nezajistila pouze jeho přizpůsobivost, nýbrž i jeho vrozená bojovnost. V článku jsem se sice omezil pouze na přežívání českého národa po vyhnání jeho „národotvorných“ příslušníků (zejména šlechty a inteligence) v důsledku porážky stavovského povstání v 17. století, ale budiž. Zkusím to napravit...
Karel Oktábec
Ta naše povaha česká…
Po bitvě na Bílé hoře opustilo České království přes třicet tisíc šlechtických a měšťanských rodin, odmítajících přestoupit na katolickou víru. Z nekatolíků zůstali v zemi jen příslušníci selského stavu, kteří odejít nesměli. Přestože většina obyvatel zůstala, pro budoucnost českého národa měla tato první významná emigrační vlna v jeho dějinách závažné důsledky.
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (17)
Opakování je údajně matkou moudrosti. Záleží samozřejmě na tom, co se opakuje. Pokud moudrost, pak snad. I když opakovaná moudrost bývá spíš únavná. Nemluvě o opakovaném vtipu, který prý přestává být vtipem. Pouze opakovaná lež se – podle doktora Goebbelse – stává pravdou. Jenom to nesmí být hloupá lež, protože i opakovaná hloupost zůstává hloupostí. A zbytečnost zbytečností. Za takovou zbytečnost jsme považovali opakování prvního roku své vojenské základní služby. Dokonce i ti nemnozí z nás, kteří přiznávali jistou nezbytečnost (nikoli nezbytnost!) roku prvnímu. Protože o nic jiného než o opakování nešlo. Jistě, byly tu určité odlišnosti. Hlavně v tom, že z tábora šikanovaných jsme přešli do tábora šikanujících. Pokud by se nám náhodou chtělo někoho šikanovat. Pokud ne, museli jsme si najít jiný způsob, jak přežít to deprimující vojenské déjàvue...
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (16)
Koncem července 1971 jsem jako obsluha rozmnožovny doprovázel podplukovníka Štěpánka z nadřízeného topografického oddělení štábu okruhu na další velitelsko-štábní cvičení. Tentokrát jsme měli reprograficky zabezpečovat skupinu rozhodčích generálního štábu, kteří dozírali na to, aby cvičící štáb hradecké 10. letecké armády provedl tradiční likvidaci imperialistického agresora podle všech pravidel sovětského vojenského umění.
Karel Oktábec
Dva roky prázdnin (14)
„Škodíš, Kájo, škodíš?“ zubil se černooký krasavec Svaťa Medek, kdykoli mi z kopírny přinášel náhradu za tiskovou desku, kterou jsem právě na svém Romayoru 413 zlikvidoval. Ano, škodil jsem. Jinak to opravdu nazvat nelze. Vrcholu nechtěné sabotážní činnosti jsem dosáhl, když mi jako jedinému vyučenému ofsetovému tiskaři svěřili tisk na pokročilejším stroji Dominant 714. Založil jsem desku, namíchal barvu, připravil papír, seřídil nakladač a vykladač. Spustil jsem stroj. Všechno šlo jako po másle. Do chvíle, kdy mě podivně pravidelné klepání upozornilo na fakt, že jsem málo přitáhl jeden ze šroubů na přenosovém válci. Vyčnívající hlava šroubu prorazila tiskovou desku a do povrchu formového válce pod ní vyhloubila malý důlek. Moje kariéra ve vojenské odbornosti tiskař tím definitivně skončila...
| Další články autora |
Patří k nejjedovatějším na světě. Teď tyto houby začínají růst i v Česku
Smrtelná dávka je přibližně 30 gramů. Řeč je o muchomůrce zelené, která je nejjedovatější houbou na...
Do Prahy míří originál, který patří k nejcennějším předmětům světa. Znáte Britskou Guyanu?
Začátkem září se pražský Obecní dům promění v nejstřeženější trezor v Evropě. Třetí pokračování...
Máte řidičák na traktor? V Čáslavi si můžete vyzkoušet své umění za volantem veteránů
Zkuste najít kluka, který by se alespoň jednou v životě nechtěl posadit za volant traktoru. V...
MS v hokeji 2026 ve Švýcarsku: Program, výsledky a jak si vedli Češi?
Mistrovství světa v hokeji 2026 ve Švýcarsku je u konce. Poslední květnový den rozhodl o tom, kdo...
Pražská muzejní noc 2026: Na Florenci se chystá videomapping zdarma, zahraje i Lake Malawi
Více než 60 muzeí, galerií a dalších kulturních institucí otevře své brány netradičně v nočních...
Lávka přes řeku Labe v Děčíně je hotová
Více než rok trvající stavba unikátní lávky pro pěší a cyklisty, která v Děčíně překlenuje řeku...
Partnerské soužití skončilo nenávistí a vyhrožováním
Mezilidské vztahy bývají někdy opravdu složité a občas se stane, že partnerský život neskončí podle...
Pardubický soud rozhodne o sporu Lichtenštejnů o pozemky v Cotkytli
Odvolací soud v Pardubicích by měl dnes vyhlásit rozhodnutí v případu žaloby o vyklizení a určení...
Pardubický soud rozhodne o sporu Lichtenštejnů o pozemky v Cotkytli
Odvolací soud v Pardubicích by měl dnes vyhlásit rozhodnutí v případu žaloby o vyklizení a určení...

Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 67
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1102x
Seznam rubrik
- Škola hrou
- Na Grafárně pod Petřínem
- Řemeslo, braň se!
- Dva roky prázdnin
- Lepší svět
- Allahu akbar
- Jen tak



















