Dva roky prázdnin (15)

Po nadporučíku Novákovi, kterého konečně povýšili a odveleli kamsi do horoucích pekel, převzal funkci velitele zabezpečovací roty mladičký poručík Zeman. Brzy jsme zjistili, že byl-li nadporučík Novák klasická vojenská guma, poručík Zeman vydal za celou gumovníkovou plantáž. Stejně jako jeho předchůdce nesnesl pomyšlení na to, že předpisově zelenou pleť jeho jednotky hyzdí odporný vřed družstva tiskařů, kteří jsou pod jeho velením jaksi pouze na stravu a na byt. Nadporučík Novák byl sice lampasák, ale v zásadě dospělý člověk. Takže si vybojoval právo honit nás na rozcvičky a přechovávat v úschově  naše vycházkové knížky (vycházky nám do nich i nadále zapisoval nadpraporčík Laurenčík a podepisoval velitel odřadu major Sobek), načež realisticky uznal, že mu ti nedisciplinovaní protekční hajzlové nestojí za věčné rozčilování a dal nám pokoj. Poručík Zeman, toto sotva ochmýřené kuřátko z líhně vyškovské akademie pořadového kroku, k tak zralému přístupu bohužel nedorostl. A tak to všechno začalo znovu…

V sobotu, půl hodiny po budíčku, vpadne do světnice dévéťák poručík Zeman a zaječí hláskem mutujícího kohoutka: „Tady se nevstávááá…?!“
Nic. Teprve po chvíli se začnou ze spacáků klubat rozježené hlavy. Zalepenýma, mžourajícíma očima zíráme na toho zeleného pomatence. Sledujeme, jak běhá mezi postelemi, kope do nich vzorně vyleštěnou hnědou kanadou a sípe. Magor. Postava ze situační komedie z vojenského prostředí. Ze špatné situační komedie z vojenského prostředí! Bohužel však postava až příliš skutečná. Dochází k pozoruhodným dialogům:
„Pro vás budíček neplatí, soudruhu?!“
„Ehm… hmhm…“
„Slyšíte, chlape?!“
„Noo…jo…ano…“
„Tak vstaňte!“
„Já… no, já mám to… no, po službě…“
„Tak? Po službě? Tak ležte!“
Potrhlý lampasácký záprtek pobíhá dál. Chroptí. Vodově modrá očička mu lezou z důlků. Vříská:
„Chlív! Smrad! Otevřít okna! Všecky!“

Láďa Hermann si připomene, že je vlastně velitelem světnice. Že je to tedy na něm. Vztyčí se do mátožného stoje spatného a zachrčí: „To nejde, soudruhu poručíku. Jsou zatlučený.“
Není to pravda. Okna sice přes zimu zatlučená byla, ale teď je skoro půlka května a větrat je někdy opravdu nezbytné. Jde spíš o princip. O vojenskou čest. Ne o tu, o které žvaní autoři brožurek, ale o tu skutečnou. Mazáckou. Neboť by nebylo mazácké vyhovět hned všemu, co si ty gumy se zelenou sračkou místo mozků vymyslí! Poručík Zeman je tu nový. Sám se sebou viditelně spokojený. Neví proč, ale tak si na ten pocit zvykl, že ho považuje za naprosto přirozený. Stejně jako nejspíš považuje za přirozené, že vojna dělá z chlapců chlapy. A protože vojnu dělají důstojníci, kdo dělá z chlapců chlapy? Důstojníci! Nechápe, že ti chlapci na to možná hledí jinak. Na vojnu i na důstojníky. Slabomyslně pootevře ústa: „Cože?“
„No… vono sem táhlo, tak jsme je museli zatlouct,“ přispěchá svému veliteli na pomoc Béďa Vrátil. Ve své vrozené dobrotě proti poručíkovi nic nemá. Patrně jako jediný v místnosti. A dodá jen tak pro přesnost. „Hřebíkama!“
Guma zalapá po dechu: „Cože?!“
Méďa Béďa je sice dobrák, ale nechápavost špatně snáší. Nechápavost těch druhých, samozřejmě. Zhluboka se nadechne a řekne: „Vono sem táhlo, soudruhu poručíku. Tak jsme ty vokna zatloukli hřebíkama! Napevno. Aby jima netáhlo.“
Chvilku to vypadá, že poručík omdlí. Nebo že si alespoň odplivne. Změří si tu zpustlou bandu pološíleným pohledem a vypískne: „Žijete tu jako prasata!“
A praští dveřmi. Zvenku…
„Ten už nepřijde,“ řekne Olda Truněček a otočí se na druhý bok.
Osazenstvo ložnice se rozdělí na dvě skupiny. Jedni se opět zachumlají do spacích pytlů a rezolutně zatáhnou zipy. Druzí už na spaní rezignovali. Své ranní dojmy si nenechají pro sebe:
„Blbec!“
„Idiot!“
„Lampasák zasranej!“
„Zkurvenej!“
„ČURÁK!“
Zní to, jako kdyby všichni předčítali z konverzační příručky kurzu vojenské češtiny pro pokročilé.
Posadím se na posteli. Sedím a strnule čučím před sebe. S probouzením mám odjakživa problémy. I bez hysterických dévéťáků. Jakže je to buddhistické pořekadlo? Spát je lepší než bdít, umřít je lepší než spát, a nejlepší je vůbec se nenarodit...?
„Zase jsi chrápal!“ zavrčí odvedle Jirka Štokinger.
Chrápal. Jistě. Celý svůj dosavadní život ve spánku chrápu. Chrápal můj děda, chrápal můj táta, chrápu já. Proč bych měl s chrápáním přestat zrovna na vojně? Cítím, jak se ve mně zdvihá vlna nenávistné zloby. Vzpomenu si na Remarqua a na jeho chvalozpěvy na vojenské kamarádství. Kecy! Idiotské žvásty! Soudružské vztahy na tebe, skopčáku!
„Zařiď mi jednolůžák!“ řeknu. Zdá se mi, že docela vtipně.
„Zařídím ti kýbl s vodou na palici!“ křikne z protějšího kouta Karel Hájek. I ty, pingle? V noci vždycky první začne házet pantofle. Ráno mívám u postele a na ní polovinu pantoflí z celého pokoje. Spánek mám odjakživa dobrý, a tak si to moc nepřipouštím.
„Měl bys s tím cosi dělat!“ pokračuje svou nesnesitelně "spisovnou" jihomoravštinou Jura. „Nech si třeba vytrhnout mandle! Má Zdenička říká, že za chrápání mohou mandle!“
„Hovno mandle!“ přisadí si Středočech Hájek. „Večer pár koleček kolem baráku a bude po chrápání!“
„Co kdyby sis těch pár koleček dal ty? Stejně ti roste pupek!“
„Vyser se na můj pupek a udělej něco s tím chrápáním!“
„Vyser se na moje chrápání a udělej něco s tím pupkem!“
„Nech si vytrhnout mandle!“ opakuje jako idiot Štokinger. Proč jako, sakra?! Je to idiot! A Hájek je taky idiot! Všichni jsou to idioti!
„Víte co, pánové? Jděte všichni do prdele!“
„Nám se v Praze nelíbí!“ usměje se mile Opavák (a pochopitelně další idiot) Svaťa Medek.

„Á, holubi se hádaj, mazáci pudou do civilu…“ zazní z Truněčkova spacáku. Tahle připomínka prohloubí můj pocit křivdy a beznaděje. Nikdo mě nemá rád! Zvednu se a jdu na umývárnu. Na chodbě mě roztřese zima. Otevřenými okny proudí dovnitř chladný ranní vzduch a odporný vřískot ptactva. Na stolku dozorčího zase ječí Voborníková to svoje zasraný ráno probuzený. Na vojnu s tebou, krávo! Začíná další den služby vlasti. Za rok touhle dobou tu ještě budu. A pak ještě další čtyři měsíce... Do hajzlu s ránem probuzeným! Do hajzlu s vojnou! Do hajzlu s vlastí, která po mně chce, abych snášel tohle svinstvo...