Dva roky prázdnin (14)

„Škodíš, Kájo, škodíš?“ zubil se černooký krasavec Svaťa Medek, kdykoli mi z kopírny přinášel náhradu za tiskovou desku, kterou jsem právě na svém Romayoru 413 zlikvidoval. Ano, škodil jsem. Jinak to opravdu nazvat nelze. Vrcholu nechtěné sabotážní činnosti jsem dosáhl, když mi jako jedinému vyučenému ofsetovému tiskaři svěřili tisk na pokročilejším stroji Dominant 714. Založil jsem desku, namíchal barvu, připravil papír, seřídil nakladač a vykladač. Spustil jsem  stroj. Všechno šlo jako po másle. Do chvíle, kdy mě podivně pravidelné klepání upozornilo na fakt, že jsem málo přitáhl jeden ze šroubů na přenosovém válci. Vyčnívající hlava šroubu prorazila tiskovou desku a do povrchu formového válce pod ní vyhloubila malý důlek. Moje kariéra ve vojenské odbornosti tiskař tím definitivně skončila…

Jak už se v životě občas přiházívá, na své neschopnosti jsem vydělal. Přeložili mě totiž na pracoviště reprodukční fotografie. Vzhledem k tomu, že i podprůměrně zdatný student SPŠ grafické pochytí za čtyři roky studia útržkovité poznatky a dovednosti ze všech možných odvětví polygrafie, ukázalo se toto rozhodnutí majora Blažka jako mimořádně šťastné. Samozřejmě pro mne. A vzbudilo pochopitelně závist těch, kteří se do té doby upřímně bavili mými vydařenými tiskařskými kousky. Byl-li totiž kartoreprodukční odřad oázou klidu proti kasárnám provozního pluku na druhé straně ulice, potom pracoviště knihtisku a reprodukční fotografie v podzemí byly oázou v této oáze. Zejména reprodukční fotografie, skládající se ze čtyř vzájemně propojených místností, jejichž vysoko umístěná okna musela být z technologických důvodů zatemněna, byl opravdovým rájem pro pracovníka mého typu. Když nebylo právě co dělat, stačilo zavřít vstupní dveře, ulehnout na velký kopírovací rám v prostřední komoře a spát. Malá komora, kterou bylo možno i zamknout, byla vyhrazena mazákovi Bartůňkovi. O důvod víc, abych se těšil na to, až budu mazákem já sám…
Protože k povinnostem reprodukčního fotografa patřila i obsluha polní reprografické soupravy, vzal mne někdy v polovině dubna 1971 major Blažek na opravdové cvičení. Zeleně natřeným autobusem jsme odjeli do vojenského výcvikového prostoru Jince u Příbrami, kde se poblíž romantické zříceniny hradu Valdek ukrývalo přísně utajené polní velitelské stanoviště okruhu. Komplex dřevěných i zděných baráků pocházel zčásti ještě z dvacátých let, kdy byl tento vojenský prostor v samém středu do té doby nedotčených brdských lesů  založen.
Mobilní reprografické pracoviště čili rozmnožovna se skládalo ze skříňového nákladního automobilu Praga V3S a pojízdné elektrocentrály. Auto a elektrocentrálu měl na starosti řidič, o vnitřek nástavby, přecpaný rozličnými kopírovacími přístroji a potřebným spotřebním materiálem, pečovala obsluha rozmnožovny. Major Blažek mi ukázal, kde je co uloženo, vysvětlil mi základy obsluhy přístrojů a odešel na oběd do důstojnické jídelny. Já jsem si vzal ešus a odešel jsem hledat jídelnu mužstva. Nalezl jsem ji na nedaleké lesní mýtině. K výdeji stravy sloužily dvě várnice postavené na pařezech a pro případ deště zacloněné plachtou. Za stoly a židle sloužily další pařezy. Nebýt vzdáleného brumlání elektrocentrál a tu a tam nějakého toho samopalu na zádech strávníků, připomínalo by to atmosféru trampského potlachu. Odnesl jsem si jídlo do štábáku, kde mezitím řidič zatopil v miniaturních litinových kamínkách. Najedl jsem se, umyl ešus ve vodě ohřáté na kamnech, potom jsem si zapálil cigaretu a posadil jsem se venku na dřevěné schůdky. Bylo hezky. Teplo. Seděl jsem a koukal do lesa. Připadal jsem si jako na výletě. Slunečný den předčasného jara přispíval k pocitu, že ta vojna není až tak nesnesitelná. Že má možná pravdu Marcus Aurelius se svým: Co je nesnesitelné, ukončuje život. Co trvá déle, je snesitelné…
Válka vypukla po večerce. Krátce po desáté přinesl podplukovník z operačního oddělení k rozmnožení průsvitku se zakreslenou bojovou situací. Horský sbor bundeswehru, podporovaný mechanizovanými jednotkami 3. divize americké okupační armády, překročil Šumavu, aby se nechal podle plánu kousek od Plzně zastavit, obklíčit a zničit. To vše během pouhých tří dnů. Na další průsvitce, kterou stejný podplukovník přinesl před půlnocí, již tanková čela Československé lidové armády a vojsk Střední skupiny sovětských vojsk (dočasně umístěných v ČSSR) násilně překročila Dunaj, aby se podél hranic neutrálního Švýcarska odhodlaně probila ke svému strategickému cíli, jímž bylo pobřeží francouzské Riviéry...
Vyráběl jsem čpavkové kopie a představoval si, jak v Saint Tropez beru do zajetí četníka Louise de Funese, kterého odjakživa  upřímně nesnáším. Musel jsem se tomu smát. Špenát si pochopitelně myslel, že se směju jemu, a tak nevlídně zavrčel: „Pospěšte si, soudruhu! Spojky čekají!"

Chemii neporučíš, gumo, odsekl jsem v duchu. Nahlas jsem přirozeně řekl něco zcela odlišného: „Snažím se, soudruhu podplukovníku!“

„Vy se nemáte co snažit! Vy máte rozmnožovat!“ zavtipkoval soudružsky špenát. Nebo to myslel vážně? Těžko říct. Obvykle platilo, že čím vyšší šarže, tím menší smysl pro humor. Takže klasické „milujte se a množte se“ nejspíš na mysli neměl…

K ránu byl nepřítel definitivně poražen. Nepomohlo mu ani nasazení jaderných zbraní. Československá silniční síť, kterou i v hlubokém míru zneprůchodnila každá větší sněhová vánice, odolala krupobití atomových hlavic a umožnila přísun mohutných posil neporazitelné Sovětské armády. Po rozdrcení sil protivníka následovalo tradiční vyhodnocení rozdrcení a spánek. Abych nemusel do baráku mužstva, ustlal jsem si přímo v autě. Poprvé, co jsem byl na vojně, jsem spal sám. Osamělý jsem se však rozhodně necítil. Ani v nejmenším…
Následující tři dny se nedělo nic podstatného. Žádný další protivník nezatoužil po nářezu. Opaloval jsem se, četl, jedl a spal. Občas jsme si zahráli šachy s občanským pracovníkem Karlem Tanzerem. Toho sem vyhnali jenom proto, aby v případě potřeby vydával oprávněným funkcionářům mapy z pojízdné výdejny, umístěné stejně jako naše rozmnožovna ve štábním automobilu. Žádný takový případ pochopitelně nenastal, ale o. p. Tanzer si na placenou dovolenou  v lůně přírody nestěžoval. Tu a tam se k nám připojil nudící se major Blažek, který bohužel  šachy nehrál. Možná proto, že žádné ustanovení základních řádů neukládá hodnostně nižším povinně prohrávat s hodnostně vyššími. Zato se s ním dalo mluvit o všem možném, snad jen s výjimkou sportu. Vzhledem k tomu, že moji spolubydlící o sportu tlachali věčně (o únavných televizních přenosech kdejaké honby za gumovým kolečkem či koženou koulí raději ani nemluvě), byl mi Poslední Američan v Táboře rázem sympatičtější.
Hodiny se příjemně vlekly od snídaně k obědu, od oběda k večeři, od večeře k spánku. Večery jsme trávili klábosením o historii, literatuře, jídle a pití. Také o vojně, ale zde byly moje názory až příliš poplatné mojí současné životní situaci. Příliš odlišné i od názorů civilisty Tanzera, natož lampasáka Blažka! Takže jsem raději uctivě naslouchal veselým historkám z vojenského života těch dvou, a svoje případné komentáře jsem si nechával pro sebe. I tak ty poklidné čtyři dny, strávené mimo obvyklou kasárenskou pakárnu, utekly jako voda v nedalekém Červeném potoce. Do Tábora jsme se vrátili opálení a odpočatí stejným autobusem, kterým jsme si na svůj vcelku vydařený válečný výlet vyrazili. Válka skončila, začínala  zase vojna…