Ivana Odehnalová
Miluji psaní, mluvení a učení, což jsem skloubila dohromady, a tak se mohu plně ve svém zaměstnání plně vyžívat a užívat si.
- Počet článků 49
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 975x
Seznam rubrik
Ivana Odehnalová
Paráda, pojistím se na pohřeb....
Ani na TO nechci myslet, natož se na TO pojistit. Prý je to ale pojistná BOMBA. Asi je, avšak.... Opravdu nechci toto pojištění zpochybňovat. Určitě to je "skvělý" produkt, díky kterému je myšleno zejména na blaho pojistníka a na "zachování jeho rodu".
Ivana Odehnalová
Vyhozen tři roky před důchodem
Už jsem psala o tom, jak jsem alergická na bílé pláště. To stále trvá. Ta alergie je zřejmě nevyléčitelná. Jenže se někdy s nimi (těmi bílými plášti) musím potkat. Bohužel, anebo bohudík....? Právě jsem dokončovala jednu z fází putování za lékaři. Nezbytnou kvůli práci. Jak ale absurdní a omezující. Jít k lékaři je pro mne zdrcující. Připadám si ubohá a nemocná, i když jsem ve skutečnosti prý až nechutně zdravá (Rychle zaklepat na dřevo, nejlépe na hlavu.). Konečně hotovo, a tak jsem i ve svých x-letech radostně poskakovala po schodech. Už to mám za sebou, řvalo moje nitro. "Ahojky, Ivanko, " uslyšela jsem za zády. Nesmělý pozdrav, takové to letmé zakuňkání.
Ivana Odehnalová
Jsem taky samoživitelka
Nečtu moc blogy jiných autorů. Přesto se do určité články pustím (čtením). Vybírám si podle titulku, pak očima přelétnu text, ale pokud zjistím, že v textu je příliš gramatických chyb, tak okamžitě překliknu jinam. To opravdu nemusím. Jsme přece Češi a je naší povinností ovládat češtinu, a to v jakékoli podobě. (Opět odbíhám od tématu. Jsem tím proslulá. Na druhou stranu tím podporuji člověčí pozornost. Stačit sledovat moje myšlenky je prý mnohdy nadlidský úkol.)
Ivana Odehnalová
Rodičové! Už se chystáte....
Slyšíte ty hodiny? Už tikají a pomalu bijí na poplach. Už to brzy nastane. Škola!
Ivana Odehnalová
Prý učitelé versus diktátor, anebo prý tak nějak.....
Já teda nevím, co si vůbec společnost myslí o nás učitelích, ale je to někdy "maso" být učitelem. Vůbec bychom si nedovolili být diktátorem. Jednak by nám to ti nahoře neumožnili, možná i rodiče, žáci, ale hlavně naše učitelská důstojnost. Je to stejné jako třeba u lékařů, prostě jsme dali slib, že nám v naší profesi půjde zejména o žáčka, o jeho vzdělání a o jeho blaho. Snažíme se o to, většina z nás. Vůbec si nehrajeme na diktátory, spíše jsme mnohdy v roli štvané zvěře.
Ivana Odehnalová
Proč nejsem kámoškou Grossových
Kdybych byla, asi bych si lebedila na Floridě. To by byla paráda. Jenže moji známí jsou od nás. Z Čech, z Vysočiny.
Ivana Odehnalová
Utáhněte si opasky. Zdražujeme....!
Banky prý jásají, občané plakají. Prý ještě bude hůř. A tak, občané, neutrácejte zbytečně za velké pásky, anebo moc tuhé. Nejlepší jsou ty hadrové. Do nich se dírky dělají celkem lehce. Pak snad budete mít šanci přežít.
Ivana Odehnalová
Učitelské trauma od pana Drozda...?
Mohla jsem vstoupit do diskuse, ale ne. Já diskutuji z očí do očí. Ať má diskuse nějakou úroveň. Učím své žáky slušně vystupovat, slušně diskutovat a vést dialog. Na papír, přes počítač mi vést diskusi nepřipadá (aspoň v mém případě) vhodné. Neumím to a nebudu se do toho pouštět ani teď. Ale přece jen... Já tomu článku prostě nerozumím. Vůbec nechápu, co tím autor chtěl říct. (Mimo jiné - opatrně na tečky za základními číslovkami. Ale v rychlosti i já udělám chybu.... Asi to bylo více stejných přehmatů.) Když se ale mluví o učitelském traumatu, tak snad by se mělo asi ...
Ivana Odehnalová
Miliónek sem, miliónek tam...
Já teda nevím jak vy, ale pro mne je miliónek hodně. Nejen hodně, ale velmi hodně. Jsou ale takové, které mohou odpustit dva milióny a nějak je to citelně nezasáhne. Nevím, jestli citelně na citech, ale jinak asi ne. Nevím, jestli bych dokázala takhle jen tak jedním tahem pera si nechat vyfouknout dva milióny. Fakt nevím.
Ivana Odehnalová
Lom bands mánie
Holčička, maminka, babička, tatínek a možná i bratříček. Kde je ale dědeček? Jo, támhle! Rodinka je kompletní. Všichni se pyšní gumičkami na ruce. Ženské seskupení dokonce i na krku. Holky šílí. Všechny touží po drahocenném šperku. Po lom bands náramku.
Ivana Odehnalová
K lékaři raději nechodit
Nevím, co mne to popadlo, ale prostě místo na masáže jsem si to namířila k obvoďačce. Stejně by mne k ní ze školy hnali, a tak jsem je chtěla předejít. Klasické vyšetření, navíc i kontrola krve a moče, prostě nějaká ta laboratoř. Musím prý víc pít červené víno, ale jak to udělat, když jsem abstinent. Podle toho však moje výsledky dopadly. Třicet korun. Nevzpírala jsem se. Jo, vyšetření bylo.
Ivana Odehnalová
Sex ve městě...
Že se Vám zdá název známý, určitě. Oblíbený seriál, oblíbené postavy... Seriál sleduji skoro každý den a už poněkolikáté. Dokonce jsem se pustila do originálu i do německy nadabovaných dílů, ale ruku na srdce, ti naši čeští dabéři jsou prostě třída. Dopouštím se zřejmě zásadní chyby, že chválím jen "slyšitelnou" část přemluveného seriálu. Proč se jen zapomíná na okolí? Rozhodně bez všech těch "pomocníků" by namluvené slovo nebylo tak přesvědčivé. Seriál miluji, hrdinky jsou mi sympatické někdy víc, někdy míň, situace někdy skoro skutečné, někdy pro mne nepředstavitelné, ale je to přece Amerika. Můj strejda, který za oceán zdrhnul před hodně lety, ale protože je to třída, tak se tak vypracoval, že je uznáván, oceňován a je prostě prý už jen Američanem, tak mne častokrát vrací v mých představách na zem. Amerika ale prý není procházka růžovou zahradou, tam nelétají pečení holubi do huby, to je země možností, ale zejména tvrdé práce. Jenže mým záměrem je napsat něco zcela jiného.
Ivana Odehnalová
Zase Prostřeno, nyní VIP
Fakt mne to baví. Myslím tím sledovat pořady o jídle. Zejména Prostřeno a jeho "odvar" VIP prostřeno. Baví mne to a zároveň znechucuje. Nesleduji, když se smíchají různé kombinace lidí z "normálu" a "nenormálu", ale když se sejdou kuchaříci stejného "ražení", tak se ráda podívám. Položila jsem si otázku, proč zrovna VIP. Samozřejmě vím, co zkratka znamená, ale nechápu, proč se tak hojně používá. Velmi důležitá osoba....Proč zrovna zpěvák, herec, politik. Já nejsem důležitou osobou? Zedník není důležitou osobou? Cítím se uražena a možná se cítí i ten "obyčejný" zedník uražen. Avšak jsem asi blbá a správně jsem si tuto zkratku neodvodila. Možná...!
Ivana Odehnalová
Zase ty seriály...
Nechutně rychle se blíží konec léta. Prázdniny jsou za půlkou, učitelská dovolená skoro u konce, dovolená ostatních většinou za koncem. Jsem divná, zřejmě, protože mne konec léta nikterak nestresuje. Celkem se těším na celoroční sterotyp. Do "latě" se dá i moje kamarádka televize a v její nabídce se objeví "moje oblíbené" seriály. Nejsem televizní maniačkou, ale tento přístroj bych opravdu postrádala. Někdy si s ním dokonce i pokecám, postěžji si, anebo prostě mu jen sdělím, jak jsem se měla. Mnohé psychiatrické kapacity by se zde mohly pozastavit a zhrozit se, co že jsem to za člověka. Jenže když jsem sama a Terka je ještě malá holka, tak jedině telka mi může od celodenních radostí a strastí pomoci. Doporučuji. Televize nikdy neprotestuje. Zdá se, že poslouchá, nekomentuje a vede si tu svou. U mne obvykle seriálovou.
Ivana Odehnalová
Je to šikana???
Celý život jsem byla tlačena být nejlepší....! V jakémkoli smyslu, a tak jsem byla a jsem celkem oblíbeno neoblíbená. Podivné spojení, míníte, ale skutečnost je taková. Buď mne tolerují, anebo nenávidí, ale spíše si myslím, že netak nenávidí, jako se mne bojí. Všechny typy škol v pohodě, ani nevím jak. Na úřadech si poradím, jen to vypisování složenek mi dělá problémy. Obrazy přibiju, vymaluji, jen do elektriky se nepustím. Zvládám sport a s kamarádím se s módou a doufám, že i s jejím bratrem vkusem. Co jsem neuměla a neumím, je mít pořádnou kamarádku. Kamarády snad, ale těch pravých holčičích ne. Zjistila jsem, že lidi nemají radost z tvého úspěchu, ale radují se z neúspěchu. Takže mi nezbývá nic jiného než se prát a než vítězit. Před nedávnem jsem přemýšlela o šikaně.
Ivana Odehnalová
Zážitková dovolená
Prázdniny jsou za polovinou a já jsem zjistila, že jsem si ani nic moc neužila, jen je zatím parádně proflákala. Taková předsevzetí, jako že se budu učit, něco psát, něco dodělávat a předělávat v bytečku, že objedu známé i neznámé, prostě zatím vzalo za své a já se jen flákám. Moje devítileté dítko si užívá, aspoň tak vypadá, ale přesto zatoužilo si užít i s maminkou. Protože jsem matka plnitelka snů, tak jsem se pustila do splnění i tohoto snu. Hurá do Babylonu.
Ivana Odehnalová
Jak se (ne)zabalit
Zprvu jsem chtěla reagovat na nějakou žhavou událost, ale žádná mi nepřipadala tak žhavá a hlavně o žádné tak žhavě bych tak žhavě nedokázala napsat, protože ty žhavé jdou žhavě mimo mne (No, tak zcela ne.). Co mne ale fakt trápí, je balení. S balením kluků jsem neměla problémy, (ne)balení učebnic mi potíže taky nedělalo, ale zabalit se na cestu, to je fakt skoro nezvladatelný problém.
Ivana Odehnalová
Prostřeno......
Jsem pasivní televizní divačkou. Prostě televize u mne běží pořád, samozřejmě pokud jsem doma. Stačí mi její zvuk, pak se necítím sama. Moje Terka je skvělé dítě, ale potřebuje si taky pohrát sama a ne se otravovat s mám a být chvilku sama. Moje práce je zejména psychicky vyčerpávající, i když fakt báječná. Jenže - "prdlé učitelky", tak to asi platí. Pokouším se tak co nejméně svými problémy zasahovat do svého okolí. Zase tolik práce mi to nedá, protože jsme pouze dvě a ostatní jsou na telefonu. Odpoledne jsem většinou líná zvednout mobil a volat, a tak moje ranní pozdravy nic závažného neřeší. S čistým svědomím tedy konstatuji, že až tak prdlá, možná jen trochu, nebudu. Faktem je, že se přistihnu, jak vychovávám i mimo školu. Onehdy jsem se pustila do Vietnamce, který se choval ke mně neslušně, anebo jsem opravovala v cestovce obchodnici, která udělala chybu v rezervaci. Jednou jsem dokonce navštívila místní pobočku KB, abych jim zvěstovala, že takovou hrubku, co mají na venkovní reklamě, je teda hanba. Mimochodem k tomu Vietnamci se vyhýbám obloukem, do cestovky už nepůjdu a na KB ta reklama s tou chybou stále svítí. Před nedávnem jsem se pustila, aspoň v duchu, do televize, respektive do některých pořadů.
Ivana Odehnalová
Ten, kdo miluji tequilu
Prázdniny v plném proudu, lenošení v nedohlednu. Penízky jsou potřeba vždycky. Jsem celkem náročná. Miluji šatičky, botičky, cinkrlátka, dobré posezení, prostě moje koníčky jsou celkem náročné. Teď to vypadá, že patřím mezi ty povrchní holky, ale opak je pravdou. Copak by i chytrá holka (To prý jsem...!) nechtěla vypadat dobře? Nebyla jsem nikdy šprtkou, i když moje výsledky ve školách různého typu by k tomu mohly mnohého pozorovatele svádět. Jak to bývá, tak ve skutečnosti jsem prý pěkná ďáblice. V čem jsem fakt dobrá, je řešení mnohdy na první pohled neřešitelného. Jsem holka činu. Tak tomu bylo i onehdá, když mne ten trouba tak naštval...!
Ivana Odehnalová
Ach ti chlapi....
Včera kolem poledne jsem potkala Marušku. Maruška je asi pětašedesátiletá dáma, kterou znám fakt moc let a která i přes svůj pokročilejší věk je stále akční a stále stejně sprostá. Ne vulgární, ale faktem je, že si slova příliš nevybírá, a tak v jejím slovníku jsou výrazy, které mi nedovolují zde prezentovat. Postávaly jsme před Albertem a klábosily. Co jsme v poslední době dělaly, co právě děláme kromě toho, že nyní stojíme a povídáme si, co budeme dělat. Prostě normálka. V rukou mne studil meloun, ale i to mi nevadilo pokračovat v perfektně uvolňující debatě. Nečekaně a zcela zezadu na nás bafnul Lojzík. Bezva kluk, vlastně zralý muž, ale srandista každým coulem. Prý co to tady tak náruživě rozebíráme. Pohotová Maruška, že jasně chlapy. Lojzík, ačkoli se rád vybavuje, tak znechuceně odpochodoval. Prý toho se účastnit nebude. Podle Marušky jsou chlapi děsní....
Ivana Odehnalová
Eliška a "Záložní plán"
Zase ta Eliška.... Eliška a já jsme jako jednovaječná dvojčata. "Věci" se nám dějí stejné a stejně. Prázdniny nabízejí dost času se scházet a svěřovat si tajemství, popř. si navzájem vylévat dušičku, a tak to bylo i v pátek. Seděly jsme v naší oblíbené kavárně na ledové kávě. Zmrzlina byla slaďoučká a spolu s kávou mi poskytovala velkou rozkoš. Vychutnávala jsem si ji a chvilku jsem přestala se starat o Elišku. Ten týden jsem příliš šťastný neměla, a tak jsem se plně věnovala tomu lahodnému moku, jako by mi měl nahradit všechny nedostatky skoro uplynulého týdne. Eliška byla nějak nezvykle zmlklá. Většinou se jí pusa nezastavila, což mně ostatně také ne, ale dnes....? Podivné!
Ivana Odehnalová
Zubaře se není co bát
Zubaře se opravdu není co bát, když víš, jak na to. Odmala jsem měla ze všech v bílých pláštích respekt. Před paní doktorkou, před kuchařkou při výdeji obědů ve školní jídelně, také před řezníkem v masně U Bártů. Nezapomenu na starého mlíkaře. I před ním jsem měla respekt do doby, než mi zalil deset korun bílou lahodnou tekutinou. Možná jen tak, ale já byla přesvědčena, že naschvál. Jako malé dítě jsem vyfásla dvoulitrovou hliníkovou konvičku, nějaké drobné do kapsy, možná tak čtyři koruny a upalovala k mlíkaři. Ten mi nalil poctivé dva litry, které jsem vyměnila za kováky a upalovala s tím drahocenným mokem domů. Abych náhodou nic nerozlila, tak jsem cestou usilovně upíjela. Ani kapka nazmar. Toho dne jsem od maminky dostala celých deset korun. Ten zbytek na kino. Prostě paráda. Jenže...! Ten dědek mne tím svým činem připravil o úžasný zážitek v kině Vysočina. A tak mlíko nemlíko, prostě muselo se vylít, vytáhnout zmáčených deset korun, koupit nové, zaplatit ne za dva, ale za čtyři litry a kino s brekem oželet. Brečela jsem jako nikdy předtím, ale ten starý mrzout se nedal obměkčit.
Ivana Odehnalová
Prsa za kalhoty...
To, o čem chci psát, vyžaduje trochu peprnějších výrazů, ale prostě nemůžu je použít v "tak a v takové míře", jak bych si představovala. Držím se "příkazů" řádu pro psaní blogů, tedy aspoň jsem to tak pochopila. Ještě jedna myšlenka k výše uvedenému, než se vrhnu ke svému původnímu záměru psaní. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si "ulevit" slušně. Fakt nevím, jak jinak vyjádřit svůj absolutní pocit nespokojenosti, naštvání než:"A do pr....!" Pokud bych použila slušné slovo, tak prostě ten svůj pocit TOHO nevyslovím s takovým nábojem TOHO, jak bych chtěla. Jako státní zaměstnanec a na takové pracovní pozici bych se měla chovat příkladně. I to "do pr..." do mého slovníku patří, protože přece ve státních službách a na takovém pracovním postu nemohu lhát. Nemohu své pocity tajit a obalovat do růžových deček, když mám jít příkladem...! Pokusím se ale být slušnou a vyjadřovat se slušně, snad to nějak slušně dopadne.
Ivana Odehnalová
Ta naše děcka ...
Vymlouvat se na novou dobu je nejjednodušší, co můžeme udělat v případě, že se nám něco nepodaří, že nás něco naštve a na co my reagujeme nepřiměřeně. Jako všemi "oblíbený" tříďas a učitelka češtiny jsem bezpochyby trnem v oku mnohých mých žáků, ale i jiných lidí, kteří se mnou přijdou do styku. Nepochybuji o tom, protože ruku na srdce, každý z nás, pokud své zaměstnání dělá s plným nasazením, si ho tahá domů. A tak já vychovávám nejen své žáčky ve škole a svou dceru doma, ale i rodiče, když k nim přijedu na návštěvu, svého bráchu, když ho náhodou někdy potkám, svoji paní sousedku, když se bavíme mezi dveřmi našich bytů, svoji kamarádku, když si povídámeu mléčného koktejlu.
| předchozí | 1 2 | další |
