Můj táta byl obyčejným dělníkem. Později šoférem (což byla v té době "šajba"). Ale třeba také uhlířem (řidič uhlířského auta). Život měl těžký. A víte, že si nepamatuji jediné sprosté slovo, které bych od něj slyšel? A přežil ten svět do devadesáti.

  Ono jde možná o to, jak moc nám náš slovník nadělí rodiče. Když ten bez hrubostí, ani nás hrubé slovo nenapadá.

PS: Není to pohádka. Jen jsem v posledních letech přemýšlel, proč mě až tolik způsob vyjadřování ve společnosti drtí (doslova). A zjištění o otcově slušné (zdaleka ne spisovné) mluvě mě samotného překvapilo. Nikdy před tím jsem si to neuvědomil (neb to bylo příliš samozřejmé).