Mohla jsem vstoupit do diskuse, ale ne. Já diskutuji z očí do očí. Ať má diskuse nějakou úroveň. Učím své žáky slušně vystupovat, slušně diskutovat a vést dialog. Na papír, přes počítač mi vést diskusi nepřipadá (aspoň v mém případě) vhodné. Neumím to a nebudu se do toho pouštět ani teď.
Ale přece jen...
Já tomu článku prostě nerozumím. Vůbec nechápu, co tím autor chtěl říct. (Mimo jiné - opatrně na tečky za základními číslovkami. Ale v rychlosti i já udělám chybu.... Asi to bylo více stejných přehmatů.)
Když se ale mluví o učitelském traumatu, tak snad by se mělo asi ...
Mohu říct, že jsem již učitelkou s dlouholetou praxí na různých typech škol. Střední škola je paráda, základní už menší zábava. Zdá se mi, že učitelování je čím dál náročnější. Zejména díky vzrůstající administrativě, která padá na hlavy i "obyčejných" učitelů. Pan Drozd má pravdu o tom davu lidí na různých úřadech. I oni musejí vykazovat nějakou činnost. Proto asi těch papírů, co se musí vytvořit.
A pak jsou tady projekty. Bez nich by to jednoduše nešlo. Bez nich by si škola nemohla dost dobře pořídit novou počítačovou učebnu. Mne osobně projekty baví. Něco se naučím, vyzkouším, poučím, zorganizuji, obhajuji, prostě tolik akcí, ale pro mne je to výzva. Mne projekt nedostane. Myslím si, že HURÁ skandují i žáci. Mnohkrát se díky projektům vyhnou zkoušení, písemkám, učení se látky. Teď se musím zastavit a dát za pravdu panu Drozdovi, tedy spíše použít jeho výraz - učitelské trauma. Na konci roku opravdu mnohý učitel padá do neurózy. Nestíhá doprobrat látku, nemá všechny písemky, všichni nejsou přezkoušeni. Ale to se ve finále nějak udělá a dohoní se třeba příští rok. Navíc se znalostmi žáků zamávají prázdniny.
Tak trochu nerozumím drozdovským počtům. Sice jsem jazykář, ale matiku miluji a logika je mojí kamarádkou. Opravdu. A to jsem ženská a navíc blondýna. Tak to počítání nechám stranou, aspoň vím, v čem se mám zase přiučit.
Spíše mi vadí, že do učení mluví ti, co nikdy nestáli za katedrou, anebo stáli, ale jen chvilku, anebo ve speciálních třídách. Skoro třicet děcek, kterým to taky dost často nejde, zkrotit a přinutit ke klidu, je fakt dost náročné. Já naštěstí učím takové předměty, že si na mne milí žáčci nepřijdou. Taky nezapomínám, že i já jsem chodila do školy, že se mi nechtělo učit, naopak se mi chtělo zlobit, taky jsem zapomínala pomůcky, dopisovala na záchodě úkoly, ale neopisovala. To jsem neuměla. Taky jsem neuměla odhadovat. Dnešní maturita by byla pro mne traumatem. Ne učitelování, to miluji, to není pro mne stresem, ale různé testy, které si vždycky dopředu, než je nasolím žákům, vyzkouším. Ty mi přinášejí velkou bolest. Buď umím (A já se snažím vždycky být připravena a znát.), anebo mám smůlu. (To nikdy. To si přece ani nemohu dovolit.)
Omlouvám se, jestli moje psaní bylo trochu "mimo" od tématu výše zmiňovaného badatele koktavosti. Já fakt nerozuměla, jak to autor myslel, a tak se budu snažit si několikrát jeho příspěvek přečíst a pochopit. Pak se třeba k jeho textu ještě vrátím a opravím výše uvedené. Omlouvám se, ale kliknout kvůli libivosti jsem nemohla. Snad příště. Třeba až to bude o té koktavosti.
Velmi děkuji za "Učitelské trauma", protože už vím, o čem bych mohla psát. TOMU rozumím (Myslím si.). Tak příště třeba o škole a jazycích, anebo úplně o něčem jiném.
