Vymlouvat se na novou dobu je nejjednodušší, co můžeme udělat v případě, že se nám něco nepodaří, že nás něco naštve a na co my reagujeme nepřiměřeně. Jako všemi "oblíbený" tříďas a učitelka češtiny jsem bezpochyby trnem v oku mnohých mých žáků, ale i jiných lidí, kteří se mnou přijdou do styku. Nepochybuji o tom, protože ruku na srdce, každý z nás, pokud své zaměstnání dělá s plným nasazením, si ho tahá domů. A tak já vychovávám nejen své žáčky ve škole a svou dceru doma, ale i rodiče, když k nim přijedu na návštěvu, svého bráchu, když ho náhodou někdy potkám, svoji paní sousedku, když se bavíme mezi dveřmi našich bytů, svoji kamarádku, když si povídámeu mléčného koktejlu.
Vychovávat ve škole je celkem jasné, protože mi to tak trochu velí i moje povolání. Pardon, spíše bych měla vzdělávat a při výchově pomáhat rodičům. Jenže.... Rodič věčně nemá na své dítko čas, rodič přece musí hlavně vydělávat penízky a taky sám musí občas vypustit páru. Jednodušší jse poskytnout své ratolesti dostatenou "dávku" financí, a pak jsou vlastně všichni spokojeni. Dítko rozhodně.
Já jsem matka skrblík a asi hrozná, protože má devítiletá holčička dostává do peněženky pouze dvacku, a když náhodou již nemá celou, anebo vůbec, tak si přijde a já doplním. Musí mi samozřejmě sdělit, za to utratila tu svou nedostastávající "korunu". Věřím ji, že mi nelže a že si nevymýšlí, že fakt utratila za zmrku a ne za nějakou blbost, třeba mazlavou hmotu. Snažím se ji věřit a Terka se snaží mi nelhat. Je si moc dobře vědoma, co by následovalo. Párkrát měla takovou tendenci ne zrovna se chovat podle domluvy, a to pak viděla. Možná se na tomto místě bude zdát, že své dítě týrám a biji. To fakt ne. Moje milovaná holčička si žije jako prasátko v žitě, ale jsou "páky", díky ním se jí chce poslouchat a také mi nelhat.
Jaké ale páky mám najít na své žáčky. Musím přiznat, že si nedovolí. Prý stačí, když zakoulím očima a vědí, že je zle. Přesto mám někdy pocit, že zakoulet nestačí. Stále dokola musím připomínat, přezouvejte se, vybírejte papírky a jiné hrůzy z lavic, nečmárejte po lavicích, nelepte žvýkačky ze spodu židliček a učte se.... To je ale, jako bych na stěnu házela hrách. Prostě slova a stejně si to moji milovaní žáčci udělají po svém. Jejich věk jim to omlouvá, možná i ta doba, přesto mne to vytáčí.
V neposlední hodině češtiny jsem druháky učila psát strukturovaný životopis. Vysvětlovala jsem jim, jak je pro jejich budoucnost důležité umět ho dobře sestavit, vypíchnout do nejpodstatnější, ale zároveň pravdivé, ale i mé osobě lichotivé, ale hlavně přitažlivé pro osobu, kam moje údaje o mé osobě směřují. Čistý papír, jasná fakta, pravdivé sepsání. Všechno se zdálo, že se vyvíjí dobře. Děcka se chovala jako vždy, Danek pospával na lavici, Libor se klátil v lavici, Blanka pozorně poslouchala a Adélka se neustále hlásila, tedy spíše vykřikovala, když něčemu nerozuměla. Áďa je v tomto fantastická. Obdivuji ji, jak se dokáže zeptat na blbost, která s tématem, které zrovna probíráme vůbec nesouvisí. Jako onehdy při probírání lumírovů se mne zeptala, kam pojedu na dovolenou. Zarazila jsem se, protože s Radúzem to opravdu nesouviselo. Na poznámku, proč se na to teď ptá, mi odpověděla, že si koupila plavky, které jsou moc sexy a které si chce vyzkoušet u moře. Když jsem se jí opětovně zeptala, proč se na to ptá, tak mi odpověděla, že to měli ti lidi jako třeba Mahulena blbé, že nemohli moc cestovat. Prostě Áďa je vyčerpávající. Ale zpět k životopisu. Pomalu jsme se prokousávali ke kolonce "vzdělání" a hádejte, co vyplnili. Nic, protože základní vzdělání se nepíše. Dobré že, a tak jsem našla svou páku na své žáčky.
Hledání se vyplatilo, protože následující písemku napsali všichni až moc dobře. Až mi bylo trapně dávat samou jedničku a dvojku.
Když jsem to sdělovala své kolegyni na chodbě, tak ta se jenom pousmála a spíše mne upozornila, ať si prohlédnu její nové botičky z velbloudí kůže. Jo, byly fajn. Postávala tam v nich a nudila se. Byla ráda, že jsem s ní prohodila pár slov. Ještě jí zbývalo deset minut, až budo moci opustit nelichotivé místo hlídače u dveří ven, aby náhodou si nevyběhl někdo z žáčků prásknout za školu, anebo aby byli všichni řádně přezuti. Postávala tam v těch svých velbloudích botičkách a těšila se na cigáro, které si hodlala ihned po skončení přestávkového utrpení zapálit.
