Nevím, co mne to popadlo, ale prostě místo na masáže jsem si to namířila k obvoďačce. Stejně by mne k ní ze školy hnali, a tak jsem je chtěla předejít.
Klasické vyšetření, navíc i kontrola krve a moče, prostě nějaká ta laboratoř. Musím prý víc pít červené víno, ale jak to udělat, když jsem abstinent. Podle toho však moje výsledky dopadly.
Třicet korun. Nevzpírala jsem se. Jo, vyšetření bylo.
Zaplatila. Třicet korun sem, třicet korun tam. Je to pár rohlíků a kus másla. Nezapomenu, když jsem jako malá chtěla jít se svou kamarádkou do cirkusu. Tehdy stálo představení deset korun. Čeněk, kamarádčin táta, ale Evě do cirkusu jít nedovolil. Prý by bylo za to deset rohlíků a půl másla.
Třicet korun nosím běžně. Co je to dnes třicet korun. Zaplatila jsem a víc jsem to neřešila. Paní doktorka mne poslechla, poptala se, nechala mi odebrat krev a další tělní tekutinu, odnesla jsem si vzorky do laboratoře, takž úkony byly provedeny.
Následující pondělí jsem si šla vyslechnout verdikt. Kdybych nešla....! Odcházela jsem s doporučením na zevrubnější vyšetření krve a s peněženkou zase o třicet korun lehčí. V duchu jsem si nadávala do dobytčích samic. Že já jsem byla tak poskočná a k doktorce lezla. Porušila jsem svoje pravidlo - k doktorovi na prohlídku tak jednou za deset let, a teď za to platím. V jakémkoli slova smyslu. Jednak těžká hlava, co to se mnou je, jednak dalších třicet korun v nenávratnu.
Jsem fatalista, a tak to první neřeším. Prostě to tak má být a hotovo. Ale zase se nechat píchat, to se mi opravdu nechce. Odběrům této drahocenné tekutiny mám odpor a ten přetrvává od mých mladých let. Taky mne kvůli mé váze poslali na důkladné vyšetření krve, taky jsem si hrála na hrdinku, že vše vydržím. Nakonec jsem se probudila na lehátku s hadrem na hlavě a s nohama kdesi v nebesích. Krev naštěstí odčerpali, ale od té doby přímo nesnáším jakékoli odběry. Naštěstí mám kamarádku Šárku, doktorku v nemocnici, a ta mne objedná a zařídí vše potřebné, já už pak půjdu jenna to vysání. Ještě že jsem byli chytří středoškoláci. Z naší gymplácké třídy se vyrojilo tolik doktorů, právníků a učitelů, nějaký ten pilot, ale také sportovec a jeden pijan, takže opravdu pestrá paleta, a když je potřeba, tak je vždy kam sáhnout.
Co mne ale více naštvalo, bylo dalších třicet korun, které zase musela u obvoďačky vyklepat z peněženky další drobáky. Přece ona mne pozvala, aby mi sdělila výsledky, přece ona chce, abych absolvovala další vyšetření. Necpala jsem se k ní a nechápu tedy, proč zase dalších třicet korun. Musím ale uznat, že moje paní doktorka je velmi milá, pečlivá, ochotná, takže mne zase tak ty peníze nebolí, ale jde o princip. Přímo se mi hnusí platit u lékaře. Celý život si platím zdravotní pojištění, a tak prostě předpokládám, že bych měla mít, co se týká zdraví, vystaráno. Kdepak. Velký omyl. Ať se vrtnete ve zdravotnictví kamkoli, ať zavadíte o cokoli, tak se všechno tvrdě platí. Začíná to poplatky u lékaře a končí to placením léků v lékárně. Já si naštěstí vydělávám a navíc zase tak tyto služby nevyužívám, ale moji osmdesátiletí rodiče ti zase takové štěstí nemají. Nikdy nemarodili a celý život se obětovali pro mne a pro bráchu. Na dovolenou raději nejeli, jen aby nám za bony koupili první džíny. Moji rodiče byli a jsou prostě třída. Už slyším hlasy shora, že jim máme jako jejich děti pomoci. Pomáháme, ale přece jen jsou moji rodiče hrdí a nechtějí, aby je děti živily a platily jim jejich nezbytné výdaje. Vždyť celý život tvrdě pracovali a platili různé poplatky, stát nezneužívali, nic nikdy špatného neprovedli a podle mne státu pořádně "sloužili". Odchod do důchodu si odložili a raději pracovali dál. Proč ne, když ještě mohli být společnosti prospěšní. Samozřejmě starý člověk nemůže pracovat donekonečna. Nastane zlom, když už to nejde a kdy opravdu se musí na odpočinek.
I pro mé rodiče bylo tvrdé zůstat nakonec doma. Mám takovou teorii, že když člověk disponuje spoustou volného času, tak začne přemýšlet a přemýšlí většinou o blbostech. O nemocích. Zákonitě se nějaká ta objeví. Pak nastupují na scénu doktoři, vyšetření, léky a placení. Jsem z toho všeho znechucená a otrávená, ale zřejmě musím držet pusu a krok. Nezříkám se nezbytných poplatků a placení úkonů, které jsou opravdu zbytečné. Nová prsa nepotřebuji, ale kdybych je chtěla, tak si je zaplatím. Jenže zuby jsou pro moji profesi nutné, a tak bych je měla dostat zadarmo. Aspoň dřív to tak bylo. Teď, když budu chtít, abych svým úsměvem nestrašila žáky, abych nešišlala, aby mi bylo při výkladu rozumět, tak musím sáhnout opravdu hluboko do kapsy.
Nejde jen o třicet korun, i když těmi to začíná, ale i končí.
