- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Ani mrňavo jsem neupila. Celé ty dva litry jsem donesla domů. Určitě bych se pozvracela, jen kdybych si usrkla. Tak jsem byla smutná. Ještě navíc jsem se musela tvářit vesele, jako že jdu do kina. Přece jsem nemohla se nikomu svěřit se svou pohanou.
Kino trvalo asi hodinu a půl. Já celou tu dobu seděla na schodech Vysočiny a čekala na konečné zvonění. Prý to byla zábava. Jo, i sedět na kameni je zábava. Pche!
Od té doby nesnáším bílé pláště, mlíkaře a syrové mlíko. Miluji kakao, ale to je něco jiného.
Do kategorie nenáviděných lidí, repektive profesí, patříli i zubaři. Bála jsem se jich jako čert kříže a vždy dělala scény, když jsem měla jít je navštívit. Mamka to se mnou zkoušela různě, ale já prostě trvala na svém. K zubaři nejdu.
Můj o tři roky starší brácha z toho měl vždycky velkou zábavu. Smál se mi, jen se za břicho popadal a ještě mne pomlouval u mých kámošů. Ale stejně jsem zubaře nenáviděla a nechtěla ani cítit. Na gymplu to pokračovalo. K zubaři nikdy. Nikdy ani k doktorovi, prostě k nikomu v bílém plášti. Naštěstí moji učitelé, ani Šuša v chemii, nebyli příznivci bílé. Jednou mne tak bolel zub, že fakt nezbývalo nic jiného, než vyrazit za Šárčinou maminkou, zubařkou. Když nebyla paní Bajerová v bílém, tak byla moc prima, ale ta bílá z ní rázem udělala ježibabu. Odmítla jsem dokonce se usadit na křeslo, jen jsem zařvala, že ne a že odcházím rychle, jak jsem pomalu přišla. Jenže dalším v radě k Bajerce byl Vincek, adeptem k zuvana čeká Jak jsem
Další články autora |
Na cestě mateřstvím se potkáváme s různými výzvami. V případě výživy našich nejmenších představuje kojení ten nejlepší základ. Pokud však kojení...