Matěji, proč Tě holky nechtějí…

Při vyslovení jména Matěj se mně vybavují záběry z filmu pro dospívající mládež o neatraktivním rezavém chlapci. I to byl důvod, proč jsem začala brzdit, když mně dcera začala v rámci své divoké psychoterapie, aby byla maminka šťastná, přesvědčovat, že v mém životě chybí podstatná část a tou je Kůň.

Ví, o čem mluví, protože se již mnoho let snaží přesvědčit sebe i své okolí (marně), že vysloužilá, šílená a zároveň dostihová Klisna je to pravé ořechové (německý překlad das Echte Nüssige J). Ale (v tomto případě se jedná o pozitivní výraz odporovací spojky) absolvovala jsem úmorný výlet do Čech, abych ho vyzkoušela, a nemůžu než si vypůjčit slova klasika: „neskutečné se stalo skutkem“. Klidný, tmavě hnědý, s dobrým okem (tedy samozřejmě že má obě, ale prý se to takhle říká). Zaujalo mně, že dokonce jde tam, kam chci já a sebrala jsem odvahu i ke klusu. A je to… Role se vyměnila, dárky dostávám já. Klisna obdržela nového kamaráda, výměnou za našeho druhého poněkud živého a pro mě nepoužitelného koníka.

Doma se situace poněkud modifikovala. Iluze ovladatelnosti se rozplývala s každým okamžikem. Matěj je tak dobře přiježděný a citlivý, že reaguje na všechno. Nevýhoda tkví ve skutečnosti, že moje nervózní vrcení a poposedávání v sedle má za následek neustálé změny směru. Několik dlouhých minut jsme nacvičovali pobídku do kroku, přesto vznikl dojem, že jsem si pořídila reprezentativního valacha pro pózování na jízdárně. No, nebylo to špatné, ale čekala jsem něco trošku akčnějšího. Slezla jsem, nasedla dcera a všechno bylo jinak, náhle se to podobalo drezurnímu vystoupení. Aha, porucha je na mém přijímači. Poraženecká nálada společně s depresí zasedly ke stolu mého já a vypadá to, že se nějakou dobu holky zdrží.

Ale, teď si nejsem jistá, co přijde. Katarze? Ano, na závěr čekáme na rozuzlení. Na dobrý konec čekáme… Takže, tady ho máte. Jdu na to jinak. Začala jsem pracovat ze země. Chodím s koníkem jako s pejskem po lese a snažím se, aby mně nepřejel a aby mně věnoval pozornost. Přidala jsem svému hlasu na důrazu. 600 kg je už argument. A chvíli potrvá, než opustím jízdárnu a vyrazím na terapeutické výlety do lesa.  Učím se Matěje vnímat, přemýšlí mu to, usiluje o porozumění, jde mně napůl cesty vstříc. A já vyvinu snahu, abych mu neskákala v zádech a netahala mu v hubě, abych nezavazela a aby si se mnou ten koňský důchod užil. Jsem holka, která Matěje chce.

PS. Přeliv mně jakýmsi zázrakem chytl přesně na ten odstín, jako jeho srst…