Barbora Kubantová
Nemám ráda kritiku umění. Může ho tvořit každý už jen tím, jak žije. A proto se při čtení mých řádků zastavte a v klidu si dejte šálek kávy. Sedněte si na nějaké příjemné vyhřáté místo. Přestaňte soudit a pouze vnímejte atmosféru.
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 757x
Seznam rubrik
Barbora Kubantová
Na okraji
Světla svíček vrhala na zeď za ním prapodivné stíny. Všude bylo hluboké ticho. Přehlušovalo svou hustotou všechen hluk zvenčí. Ani jeho kroky se nerozléhaly. Náhrobky tiše respektovaly jeho přítomnost. Nebo možná hlučně a proto se s nimi cítil tak moc v bezpečí. Cítil s nimi takovou tu kolektivní samotu. Byly na něj zvyklé. Už dávno na něj byly zvyklé. A on na ně také. Utíkal z domova a ze společnosti lidí sem. Tady ho někdo chápal. Tady ho někdo vnímal. Tady mohl sdílet své emoce, a odpovídal mu klid. Byl to jiný klid, než takový ten klid, co doprovází dny v lese, nebo na louce. Tohle byl lidský klid. A vzhledem k tomu, že on byl člověk, tedy alespoň se tak cítil, tak to měl raději. Celý svůj život sem chodil, každý den chodil na hřbitov. Nejraději v noci, kdy světla svíček osvětlovala kostel a vrhala na něj zvláštní stíny. Nejraději v noci, když dokonce i všichni lidé ve městě spali, takže tam byl klid. V noci, kdy to na hřbitově začínalo žít. Užíval si to. Užíval si tenhle mrtvý život. Nebo mrtvou smrt? Rád tomu takhle říkal, protože si připadal jako, že je někde na okraji mezi životem a smrtí.
Barbora Kubantová
Nekonečná
Na tramvajové zastávce stál hlouček velice hlučných lidí. Neměla tohle ráda. Měla ráda svůj klid a svou pohodu. Na roztrhaných červených punčochách se déšť rozpíjel, jako kdyby to byla hlína lačná po vodě. Slečna byla vůbec taková zajímavá. Vůbec se člověku nehodila do města, spíš patřila někam na široké louky plné makovic a čerstvě posečené slámy.
Barbora Kubantová
Hluk před bouří
Obloha byla černá jako uhel a v měsíčním světle byli vidět supi, jak si proti té rozervané obloze poletují. Vypadali jako popel, který se rozutekl z nějakého nedalekého požáru. Až na to, že popel nedokáže vydávat tak strašlivé zvuky jako supi. Chlapec se jich bál, ale dodávalo mu odvahu to, že oni byli k tomu nebezpečnému nebi blíže než on sám. Bál se ho.
Barbora Kubantová
Umí se kameny smát?
Amélii bylo deset let. Nebo 15? Nevěděla to a bylo jí to popravdě docela ukradené. Docela dost. Odmalička měla problémy. Byla jiná, byla úplně jiná než ostatní děti ve škole. A bylo jí to úplně jedno. Všechny děti ve škole měly nějaký problém, kdežto ona žádný neměla, takže byla ta divná. Jedno se pořád smálo, další pořád jen plakalo, jiné smrdělo kapustou nebo se dloubalo v nose. Amélie se neuměla smát, ani neuměla plakat, a tak se s ostatními dětmi raději ani nebavila. Milovala kameny a neměla ráda lidi. O kamenech věděla úplně všechno, na rozdíl od lidí. Věděla, že existuje křemen, modrá skalice, tramín, živec, smaragd, jantar... Věděla, jak kameny voní, jaké jsou na dotek, dokonce jim dokázala i naslouchat... Ale lidem? Těm nikdy neporozuměla. Nikdy. Když kopnete do kamene, nic vám neudělá, nezačne křičet, plakat nebo se smát. Prostě jen tak je. Ale když kopnete do člověka, vždycky nějak takhle zareaguje. Po dlouhém celoživotním sledování si tohle uvědomila a usoudila, že jejím nejlepším kamarádem bude děravý kamínek, který nosila na krku. Na rozdíl od člověka ji nikdy nezradí. To věděla s naprostou jistotou. Vždycky jí se vším poradí a nikdy se jí nevysměje. A takhle byla šťastná. Až do jednoho dne.
Barbora Kubantová
Jak umírají stromy?
Běžela lesem. Honili ji a ona to věděla. Nebyla vůbec schopná se zastavit. A to už hodně dlouho. Nevěděla, kam běží, ale jediné, co věděla bylo, že musí běžet dopředu. Přímo před sebe a nekoukat se dozadu. A to už hodně dlouho. A taky věděla, že za ní pořád někdo běží. Kdo vlastně? Bůh ví. Na to už dávno zapomněla. Nebo na to prostě radši nemyslela. Kdyby ji někdo v lese potkal, asi by se zbláznil strachy. Zorničky měla roztažené z toho nekonečného běhu natolik, že už jí ani nebylo vidět bělmo. Nešťastnice. Čas od času se nenápadně otočila, aby se podívala, jestli ji pořád sledují. Jen občas v noci se mohla zastavit. Ale jen na chvíli. Stejně už dávno nevěděla, že existuje spánek. Strach přebil všechny její emoce, potřeby i myšlenky v jejím těle. Už ani nic jiného neuměla cítit. Zima, žízeň, hlad, vztek, nenávist, láska, závist, zášť i smutek. To teď všechno cítila jen ve formě hlubokého strachu, který měl kořeny u ní v žaludku a jeho větve mu stoupaly vysoko do její hlavy a vylézaly jejími černými zorničkami, ze kterých strach jen sršel. Vylézaly jí i ušima a ústy.
Barbora Kubantová
Slepý
Probudil se a otevřel oči. Stejně jako každé ráno. Nic neviděl. Stejně jako každé ráno. Noc a den mu splývaly do jedné jediné noci. Zapomněl už hodně dávno počítat čas. Dříve měl na kamenné zdi několik zářez a každý den přidělával jeden. Teď měl však pocit, že je to zbytečné. Už měl všechny zdi, a dokonce i podlahu a strop přeplněné zářezy. Nevěděl, jak dlouho tu trčí. Už si ani nepamatoval na ten moment, kdy ho sem šoupli. Jen na tu bolest, kterou cítil tady. Tady na tom místě, kde mu tluče srdce. Přestože nic neviděl, naštěstí tohle ještě cítil. Každé ráno otvíral okno. Potom vystrčil hlavu, aby se nadechl čerstvého vzduchu. Okno vedlo do zahrady. Když pršelo, jen se vyklonil a poslouchal, jak déšť bubnuje na střechu a vibruje se strunami vzduchu. Když svítilo slunce, nechal ho, ať mu svítí na obličej a ohřívá mu duši. A když foukal vítr, nechal ho, ať si pohrává s jeho vlasy. Chvíli tam tak stál a potom se začal smát. A smál se a smál a poslouchal, jak vítr odnáší jeho smích. Stejně jako každé ráno došel na místo, kde mu nechávali jídlo. Už několik dní, možná týdnů, nebo měsíců mu tam nenechali vůbec nic. Měl hlad, ale už hodně dávno na něj zapomněl.
Barbora Kubantová
Starý dům
Shrbená postava v kabátě se zvedla. Pro hůl, které se přidržovala už se radši ani nesklonila. Opřela se o prosklenou skříňku, tedy lépe řečeno vysklenou. Opírala se o ni tak často, že už dávno to sklo vypadlo. Leželo na zemi už několik let rozdupané na padrť. Babičce to zřejmě starosti nedělalo. Stejně jako pavučiny v rozích, všudypřítomný pach plísně a děs, kterým celý dům oplýval.
Barbora Kubantová
Tápám v temnotách
Seděl schoulený v koutě pokoje. Klepal se. Ale neklepal se zimou. Ani nervozitou. Klepal se z úplně jiného důvodu. Venku pomalu zapadalo slunce. Do místnosti vstupovalo světlo jen jedním malým okénkem ve střeše, které bylo asi tak stejně velké jako krabice od bot. Paprsky vstupovaly líně do místnosti a osvětlovaly prach, který se místností šířil jako hejno mušek. Zdi byly natřené na černo. Jakmile se obrovský rudý kotouč odkutálel pryč a zmizely poslední paprsky narudlého světla, chlapec se jako v mrákotách zvedl. Chvíli místností tápal. S nataženýma rukama do stran se dotýkal zdí a nehty zkoumal každou prasklinu, zásuvku a díru. Potom otevřel oči. Toho, co se objevilo, se tma lekla vždycky. Pod víčky bílými jako papír se skrývaly kočičí oči. Zelené jako smaragd a svítící jako slunce za poledne. Pokoj prosvítily až na druhou stranu. Chlapec došel pomalu ke dveřím a otevřel je. Do místnosti vplul studený noční chlad, obalil se okolo jeho kotníků a plazil se po jeho těle dále nahoru. Chlapec se ani nepohnul. Svýma očima se díval stále ven. Třpytily se ve tmě. Chlad se najednou zastavil. Jakmile se dostal k místu, kde měl chlapec srdce, rychle se začal vracet zpátky dolů. Zalekl se. Čeho? Snad tlukotu chlapcova srdce? Nebo mu snad srdce netlouklo? Nebo zjistil, že už je chladný dost? Nebo snad naopak?
Barbora Kubantová
Postava
V dáli kráčela tmavá postava zahalená v černém plášti. Kráčela bez bot s holí v ruce a před sebou tlačila vozíček s nějakými papíry. Tlačila jeden před sebou, a jeden táhla na tkaničce dokonce i za sebou. Čišel z ní strach, dokonce i vzduch okolo ní se třásl. Nevědělo se, kdo se pod pláštěm skrývá, jestli tam je stará babička, mladý teenager nebo snad nějaký tvor z jiné planety. Nevědělo se, jestli pod pláštěm skrývá znetvořenou tvář, anebo naopak krásu. Postava takhle kráčela již několik let městem. Možná tam žila sama, ale možná taky ne. Celý život však žila sama pro sebe, a vůbec nevnímala, že existují nějací lidé i kromě ní. Možná to ani nevěděla. Možná však ani neexistovali. Kráčela jenom tak ulicemi a něco hledala. Něco? Co to vlastně bylo? Když sama nevěděla, co hledá, tak proč to dělala?
Barbora Kubantová
Tma
Marjane se ráno probudila a šla si udělat do kuchyně černé kafe a muesli s mlékem. Při pohledu ven do deštivé tmy si uvědomila, že se zase vzbudila nějak moc brzo. Její hodiny s kukačkou, které visely na zdi, ukazovaly půl čtvrté ráno. Zkroušeně si sedla a hypnotizovala rychlovarnou konvici. Takhle už to bylo zase několikátý den po sobě, rána se jí slévala do jednotvárné mlhy s odpoledni i večery. Takhle už to dál nejde, říkala si, něco se musí změnit. Ale všechno bylo pořád při starém a ona už ani nevěděla, jestli to bylo pět nebo deset let zpátky, když si tohle začínala říkat. Někdy to bylo, a to pro ni bylo to hlavní. Z náprsní kapsy u kostičkovaného pyžama si vyndala krabičku cigaret. Byly to ty nejlevnější, co se prodávaly, ale Marjane to bylo úplně jedno. Ostatně jako všechno v tuhle chvíli, až na jednu věc. Od té doby, co měla tenhle divný pocit, se nedokázala pořádně uvolnit, spát, jíst, ani myslet na nic jiného.
Barbora Kubantová
Slunce
Za obzorem vysvitlo Slunce, vysušilo mu slzy na tváři a spálilo špatné vzpomínky. Zvedl hlavu k nebi a mezi mraky spatřil ten kotouč. Ten žlutý kotouč, co si tam tak proplouval, jakoby se nic nedělo. Bylo mu úplně jedno, že se tu už pěkných pár měsíců neukázal. Zvedl ze země hrst písku a vyhodil ji k nebi. V tu chvíli však zafoukal vítr a hrst mu vrátil zpátky, a to přímo do očí. A tak tam zůstal jenom v klidu sedět za zpěvu vln v dálce. A zíral na tu sílu. Zíral na to, co nám všem dává radost do života, tu radost, bez které bychom tu nikdy nemohli být. A to doslova. Po chvíli už ho pálily oči, ale pořád se do Slunce díval. Říkal si: „Ten velikán nade mnou nevyzraje, alespoň dívat se na něj můžu!“ Ale nezvládl to. S pálícíma očima od písku a světla sice sklonil oči, ale řekl si, že se nikdy nevzdá. Že Slunce jednou napálí, stejně jako napálilo ono jeho. Doslova spálilo. Věděl, že to zvládne, jen bylo zapotřebí připravit plán, nástrahu, léčku... Ale jak vyzrát na Slunce?
Barbora Kubantová
Krychle
Cesta se v dáli stáčela a vedla kamsi donekonečna. Už jsem se ani nepamatoval, kdy jsem udělal svůj první krok po téhle cestě. Dneska jsem vykročil do chladného rána a okamžitě mě přivítala líně se převalující mlha na cestě. Krásně mi ochlazovala kotníky a hladila mi tváře. Přestože by spousta lidí řekla, že tohle není příjemný den, já jsem byl jiného názoru. Za dobu mé cesty jsem byl schopen najít na každém dni něco pozitivního. Když je mlha, alespoň mi nesvítí slunce do očí. Když je slunce, je mi příjemně teplo. Když je noc, jsou vidět hvězdy. Všechno je krásné.
Barbora Kubantová
Smrt křehká jako sklo
Na skleněnou tabulku dopadaly kapky. Kapky deště. V dáli se mezi sebou odstrkovaly mraky na obloze a venku vládlo nepříjemné příšeří. „Takhle už je to několikátý den po sobě. Několikáté kafe po sobě a několikátý pláč následovaný výbuchem smíchu po sobě.“ Stařík přiložil poleno do kamen, nasadil si brýle, které nosil už jen tak ze zvyku, i když dávno v nich nebyly ani sklíčka, a zadíval se ven z okna. Pravidelně se z toho okna díval už několik let, několik desítek let. Jeho každodenní rituál v tom spočíval. Čekal, že se snad stane něco nového? Něco nečekaného? Nečekal. Každý den pod jeho oknem procházela slečna v červeném kabátku. Už po třicet let. Ráno, v poledne a večer. Každé ráno došla ke stánku na náměstí, koupila si kávu v kelímku, nasypala si do něj dva třtinové cukry a dolila si ho polotučným mlékem. Na prodavače se potom usmála a odkráčela pryč. Každé odpoledne také. V poledne si kupovala koblihu ve vedlejším pekařství. Když pršelo, nosila deštník v barvě jejího kabátu. A když začala být trochu větší zima brávala si černý klobouk se širokou krempou a vysoké boty. O víkendech chodívala s malou žlutou kabelkou a ve všední dny s černou aktovkou. Po třicet let. Nikdy nevynechala, jen na Štědrý den. Stařík ji sledoval každý den. Nikdy nepřestal, a věděl, že ani nepřestane. Sám o ní nic víc nevěděl, nezajímalo ho to. Důležité bylo jen jen jeho poslání. Nějakým tajemným způsobem ho přitahovala, ale nedokázal říci proč. Vždyť ji znal jen z pohledu dalekohledem z okna! To sice ano, ale dokázalo to v něm vyvolat lásku, jakou nezažil po celý svůj život.
Barbora Kubantová
Duše
Lehkým nočním vzduchem plula Duše. Nebo spíše jenom tak klouzala. Nebylo to jakoby plula ryba ve vodě ani jakoby se pták vznášel mezi mraky. Byla to hvězda, vznášející se ve vakuu. Proplula poblikávající pouliční lampou, jakoby to byl vzduch a šinula si to dál. Uprostřed přeplněné silnice se zastavila a pohupovala se nahoru a dolů. Dolů a nahoru. Snad nervozitou, nebo nedostatkem radosti, kdo ví. Při pohledu na ni by každému ustrnulo srdce, problém byl však v tom, že ji nikdo neviděl. Byla to velice nešťastná Duše. Ona sama si to neuvědomovala, přece jenom to byla Duše. A samotná Duše prostě jen vnímá.
Barbora Kubantová
Samota
Běžel světem. Jásal. Zpíval si. Užíval si. „Tohle všechno je moje! Už mi to nikdo, nikdo, nikdo nikdy nesebere!“ jásal. „Samota,“ běželo mu hlavou. „Samota!“ opakoval si.
Barbora Kubantová
Symfonie noční tramvaje
V jedoucí tramvaji skrze zamlžená okna, jsou vidět rozpité slzy na tváři. Hoří jako plameny ohně v černočerné tmě. Hoří, hoří a hoří. Její bledé tváře připomínají papír. Chtěl bych na ně napsat krví, že mám svět moc rád. Protiřečím si? Asi ano. Ale na tom nesejde, na ničem nesejde. Ze světa čiší láska, jemná a čistá harmonie. Prostě krása. Po ulici chodí lidé, mají rozpité tváře, zahloubaní, kráčí v temnotě svých myšlenek. Lidé jsou krásní. Voda. Život je jako řeka, je jen na tobě, jestli tě odnese, nebo půjdeš proti proudu. Poplaveš proti těm plamenům. Poplaveš pryč. Skrze hořící slzy spatříš tu krásu světa, tu krásu noci, tu krásu ošklivosti, tu krásu lidí. Jedoucí cyklista na růžovém kole se zatavil. Vlály mu vlasy. Jako plameny v koupelně. Jako plameny v zrcadle. Je to jen klam. Oči jsou vstupem do duše. Cyklista v nich měl stín. Vlastně i krásu. Záleží na úhlu. Záleží na úhlu pohledu. Já se díval skrze sklo. Zahlédl mě. V jeho očích stála hořící kamna, kniha deštivých básniček, podzimní den, temný kouř z kafe a plamínek třešňové cigarety. Zacinkal na zvonek a rozjel se. Vedle mě seděla slečna. Na roztržených silonkách měla kapky bláta. Jen tak se tam postupně rozpíjely. Slečna se smála. Asi měla za sebou hezký den. Taky jsem se usmál. Slzy zmizely jako rosa při prvním letním slunci. V temnotě se zaleskly hvězdy.
Barbora Kubantová
V Nikde
Dlouhá ulice se táhla do dáli. Neměla začátku, ale neměla však ani konce. Po stranách stály vysokánské černočerné lampy, které ve Smutku noční zimy poblikávaly a smály se do tmy. Čas od času se nějaká rozsvítila, a potom zase zhasla. A tak to bylo už několik let. Už několik let byla tahle dlouhá ulic zasněžená, už několik let se tam do temna smály tyhle lampy. A už několik let tam nevkročila živá duše, a kdyby jen živá, ani mrtvá. Bylo to fascinující místo. Připomínalo to čisté bílé srdce uprostřed špinavého černého těla. Ve vzduchu však bylo něco cítit. Nebyla to ani vůně ani pach. Nebyl to ani pocit, ani čin. Bylo to Očekávání. Velké Očekávání. Čeho? Koho? To ani samy lampy, brečící světlo do tmy, nevěděly. Ani ten nekonečný sníh tohle nevěděl. Kdo jiný by to tedy mohl vědět? Snad jen Nic. Nic se na to jen neutrálně koukalo. Jak jinak by se na to ve své Lhostejnosti mohlo koukat? Dá se říci, že Nic toto místo fascinovalo? Nic je křehoučké jako sněhová vločka. Nic se stačí jen dotknout konečkem nehtu, a ono se rozsype. O Nic stačí jen promluvit, a stane se zázrak. Je to až k neuvěření, kolik lidí se s ním snažilo spojit, kolik lidí se ho snažilo najít, kolik lidí mu zaprodalo celý svůj život. Pokud ho kdokoli chtěl najít, šel na to vždycky z toho špatného konce, nebo začátku? Musí se na to totiž jít zprostředka. Roztáhnout ruce a zarazit je přímo do srdce Nic, vyrazit mu plíce a žaludek z těla a proniknout až do něj. Není to jednoduchý úkol, opravdu je velmi složitý, a jen ti nejcitlivější toho mohou dosáhnout. Ozval se zvuk. Už to nebyl to překrásné mlčení not ticha, nebo zpěv? Bylo to dlouhé táhlé mlčení. Dlouhé jako sama ulice, dlouhé jako samo lhostejné Nic, a stejně zarážející a husté. Nebylo to ani děsivé ani skvělé. Prostě to tam jen tak bylo. Jen tak to tam plulo ve vzduchu, sem tam, tam a sem. Byl to jen vzdech, jen takové lehké vydechnutí Prázdnoty. Očekávání se prohloubilo, bylo hlubší a hlubší, až se v něm pomalu nedalo ani slyšet to mlčení. Nic. Najednou to všem došlo. Nic se blížilo. A už bylo tam. Lampy zablikaly poslední slzy světla. Sníh se zatřásl. Byla mu zima, tedy teplo, tedy? Nic. Ale zdáli se blížilo ještě něco. Ještě něco velkého. Pořádně velkého. Až se z toho Nic schoulilo samo do sebe. Byla to sama velká Majestátnost. Nikdo se nikdy neodvážil vyslovit její jméno. Na to byla moc mocná, velká a Lhostejná. Jakmile by ho někdo vyslovil, byl by navěky zatracen. Jakoby ulice udělala jeden velký nádech v očekávání. Ano, teď se očekávalo opravdu něco hodně hodně velkého. Sama velká Majestátnost byla totiž samo lidské Já, které si to šinulo po světě a něco hledalo. Hledalo a hledalo. Plulo si to temným a špinavým vesmírem a taky bílými čistými ulicemi. Ale pořád nenacházelo to, co hledalo. Nacházelo pouze Beznaděj, Nic a taky Temno. Setkání s Nic samotnému Já vyrazilo dech, nakoplo ho, dalo mu pěstí, a rozválcovalo ho jako kočár plný Absurdity. Prostě ho vyděsilo. Dlouho tam jenom tak stálo Já naproti s Nic a koukali na sebe. V Já se to mísilo pocity od Beznaděje, přes Lhostejnost až po Radost, že Nic zase vidí. Ono tam však jen stálo a ani jeho pohled plný Nepochopitelnosti neopětovalo. Jen tam prostě tak Bylo.
Barbora Kubantová
Euforie
Stojím. Čichám. Vidím. Slyším. Cítím. VNÍMÁM. Vítr mi čechrá vlasy. Ptáci si zpívají svou tesknou večerní ukolébavku. V dáli voní čerstvě rozkvetlý šeřík. Je mi zima? Možná. Ale na tom teď nesejde. Nemůžu se ani hnout. Ani o kousek. Něco mi v tom brání. Stačí tu jen tak stát a vnímat všechno, co se okolo mě děje. Do hlavy mi však nesmí proniknout žádná myšlenka. Ani špičkou nosu tam nesmí vlézt. Co je to za pocit? Je to něco neuvěřitelně křehkého. Stačí se toho dotknout špičkou jehly, a hned to zmizí. Prostě to praskne a rozplyne se to. Nevím, jak bych to mohla nazvat. Použitím slova by to mohlo ztratit význam. A to okamžitě. Je to něco jako čistá krása, čistá radost. Euforie. Cítím, jak mi to vstupuje do těla skrze vzduch. Dýchám, vdechuji a vydechuji. A znovu dýchám tuhle Čistotu. Cítím, jak mi proniká do plic a tam se mísí s kyslíkem. Cítím jak mi proniká skrze vzduch do žil a do srdce. A samo srdce mi to roztepává do všech stran. Do všech částí mého nekonečného a věčného těla. Mé nahé tělo vibruje. Vzpíná se. Ta krása, která se uvnitř skrývá by chtěla vyletět ven. Chtěla by si na své křehoučké tělo přilepit pár husích brk, sníst několik houslových klíčů, a jednoduše vyletět ven. Vyletět ven a několik nekonečných vteřin se svobodně potulovat po vesmíru. Jako takový nafukovací balónek, který se zatoulal jednomu z těch nešťastných dětí na pouti. Ale nemůže. A tak to má být. Může se dostat ven skrze dech, pocit, úsměv, slovo, nebo prostě jen skrze mou nahou, neuvěřitelně křehkou kůži a lásku. Trvá to okamžik, a přece jen věčnost.
Barbora Kubantová
Bílo
Probudil se ve velmi světlé místnosti. Měla čtyři zdi jako každá jiná místnost. Byly bílé. Všechno bylo bílé. Nevěděl, kde se tam vzal, nezajímalo ho to. Miloval to místo, miloval tu bílou barvu. Když zvedl oči ke stropu, uviděl znovu bílou. Bílá barva reprezentuje všechno, to věděl odjakživa. A tak jen tak ležel a užíval si tuhle pastvu pro oči. Ležel spoustu minut, hodin, let. Sám nevěděl, jak dlouho tam ležel. Nevěděl, co je to čas. Nikdy se s ním nesetkal, tak na něj nevěřil. Když měl potřebu otočit pohled, otočil ho. Zjistil, že je pořád na stejném místě, jen světlo bylo trochu jiné. Vstupovalo sem z jiného konce místnosti. To nechápal. V jeho místnosti přece bylo všechno vždycky stejné! Zdi byly vždycky stejně bílé, strop byl vždycky stejně bílý a bílá lampa vždycky vrhala ten stejně bledý stín. Tentokrát to však bylo jiné. Bílá lampa sice byla, to ano. Ale tentokrát vrhala stín na druhou stranu. Nelíbilo se mu to. Bylo to poprvé, co se mu na světě něco nelíbilo, i když sám vlastně nevěděl, jak má tenhle pocit nazvat. Nerozuměl mu. Jen mu nebyl příjemný. Nikdy se ze své postele nezvedl. Nikdy? Co to je? Sám nevěděl, občas ho napadaly velmi zvláštní slova. Sám nevěděl, co znamenaly, jen věděl, že dokud je bude používat, budou dávat smysl. Zvedl jednu ruku. Dost dlouho se na ni díval. Fascinovala ho. Ještě nikdy nic takového neviděl. Vrásčitá kůže mu připomněla prasklinu na stropě v levém rohu. Tohle dávalo smysl. Pochopil to. Najednou ucítil pocit. Nevěděl, co to bylo. Cítil ho docela často, a měl ho rád. Začaly mu cukat koutky úst. A udělal zvuk. Zvonivý zvuk. Sám se ho lekl, a raději se stulil do běloby. Vtáhla ho. Cítil se zase správně. Správně? Prostě normálně, tak jako předtím.
Barbora Kubantová
Dolů do nebes - Letní povídka pro Víkend MF Dnes
Letní povídka pro Víkend MF Dnes - Dolů do nebes Utíkala jsem z kopce dolů. Za sebou jsem slyšela hlasy, ale neotočila jsem se. Byli tam netvoři. Velká ošklivá zvířata, která mě chtěla sežrat. Kdybych se otočila, ztratila bych tím čas a byl by se mnou konec. Ale já jsem se nenechala. Schovala jsem se do své hlavy. „Tam mě nikdy nenajdou! “A tak jsem jen tak běžela, přeskakovala jsem kořeny stromů a zpívala jsem si. Zpěv zlo zažene, zlo se bojí radosti. Koutky úst mi sahaly až někam za vzdálené hory, jak jsem se usmívala. Věděla jsem, kam musím běžet, aby mě ty hlasy už nepronásledovaly. Přeskočit pařez, podlézt strom, přeskákat řeku po kamenech, a potom... Už stačí jen sednout si na tu schovanou pláž se zlatým pískem mezi vysokými stromy. Mezi těmi stromy, kteří jsou tak moudří a povídají si se mnou svým jemným šeptavým hláskem od rána až do večera. Mezi těmi stromy, kteří jsou tak štědří, a nechávají mne si pod sebe sednout za jakéhokoli počasí. Mezi těmi stromy, kteří pro nás dělají úplně všechno, co mohou a nic za to nechtějí. Mezi mými králi, princi, bohy! Zasmála jsem se a svět okolo mě se zatočil. Tedy spíš moje hlava, nebo snad oči v mé hlavě... Tam na tom místě mě nenajdou ani ti nejchytřejší skřítci. Budu tam dokonale ukrytá. V uších jsem slyšela jen tlukot svého nezastavitelného srdce a zpěv mého jemného hlásku. Zpívala jsem si do kroku. „Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři, raz...!“
| předchozí | 1 2 | další |
