Jak umírají stromy?

Běžela lesem. Honili ji a ona to věděla. Nebyla vůbec schopná se zastavit. A to už hodně dlouho. Nevěděla, kam běží, ale jediné, co věděla bylo, že musí běžet dopředu. Přímo před sebe a nekoukat se dozadu. A to už hodně dlouho. A taky věděla, že za ní pořád někdo běží. Kdo vlastně? Bůh ví. Na to už dávno zapomněla. Nebo na to prostě radši nemyslela. Kdyby ji někdo v lese potkal, asi by se zbláznil strachy. Zorničky měla roztažené z toho nekonečného běhu natolik, že už jí ani nebylo vidět bělmo. Nešťastnice. Čas od času se nenápadně otočila, aby se podívala, jestli ji pořád sledují. Jen občas v noci se mohla zastavit. Ale jen na chvíli. Stejně už dávno nevěděla, že existuje spánek. Strach přebil všechny její emoce, potřeby i myšlenky v jejím těle. Už ani nic jiného neuměla cítit. Zima, žízeň, hlad, vztek, nenávist, láska, závist, zášť i smutek. To teď všechno cítila jen ve formě hlubokého strachu, který měl kořeny u ní v žaludku a jeho větve mu stoupaly vysoko do její hlavy a vylézaly jejími černými zorničkami, ze kterých strach jen sršel. Vylézaly jí i ušima a ústy.  

Byla noc. Přestali ji pronásledovat. Zastavila se. Jenom na chvíli. Posadila se na pařez a rozhlížela se okolo sebe. Po dlouhé době si začala všímat toho, co bylo okolo ní. To už neudělala hodně dlouho. Zaujalo ji, že stromy okolo ní byly taky vysoké. Přála by si být takovým stromem. Nenápadná. Strom může prostě být stromem a splyne s přírodou. Splyne i s ostatními stromy a nemusí mít strach ze svého stínu. Otočila se. A bylo to tam znovu. Zvedla se a dala se znovu do běhu. A znovu ucítila ten strach. Strach natolik silný, že okamžitě zapomněla na stromy i na cokoliv jiného. Pokaždé, když se otočila, stín ji pronásledoval. Měla to štěstí, že už nepotřebovala ani jíst, ani pít a ani pořádně spát. Strach ji živil. A tak si ho začala dokonce i sama přivolávat, jen aby zapomněla na všechno ostatní.

Snažila se stín odehnat všemi možnými způsoby, ale jediné na co přišla, bylo jednoduše utíkat pryč. Pryč od nebezpečí, pryč od svého stínu, pryč od svého svědomí. „Svědomí?“ Zarazila se. Když se otočila za sebe, stín tam nebyl. Zahnala ho? Pokud ano, povedlo se jí to poprvé. Uvědomila si, že poprvé od začátku svého běhu přemýšlí. Ano. Byla pravda, že strach, který za sebou táhla ve formě stínu (nebo stín ve formě strachu?) ji zaměstnával natolik, že sama sebe dokázala dokonale zapomenout. Vytěsnit své já, svou podstatu, a stát se ztělesněním strachu. Pořád ho v sobě měla, ve svém nitru. Bála se, že se bude muset znovu bát. Světlo měsíce prostoupilo mezi větvemi stromů a ona se na stromy vděčně podívala. Nejspíš to byli oni, kdo jí pomohl. Určitě, když seděla na tom pařezu, předali jí energii. Energii, kterou stromy uchovávají v zemi. Energii moudrosti, energii stáří, vědění, lásky, života a smrti. Smrti? Znovu se zarazila. Když se dívala do korun stromů, viděla mezi listy a nebem celý svůj život. Tedy ne,že by si toho z něj pamatovala mnoho. Většinu měla stále zastřenou strachem, který jí teď pulsoval ve spánku. Chytila se nejbližšího stromu a pulsování ustalo. Ze svého života si nepamatovala skoro nic, ale poznala, že stromy si toho pamatují o životě více než kdokoli jiný na světě díky větvím, které se živí nebem. Při pohledu na jejich kořeny, čerpající energii ze země, si uvědomila, že i o smrti toho musí vědět mnoho. Vždyť se živí zároveň i životem, i smrtí. Zamotala se jí hlava a posadila se do mechového polštáře. Měla ke stromům respekt, ale zároveň se s nimi cítila v bezpečí. Stačilo se k nim přes den přitisknout, aby nebyl vidět její stín. Aby nebylo vidět její svědomí. Otočila se ke kmeni stromu a nakopla ho. Podvedli ji, uvědomila si se slzami v očích. Podvedli ji. Zařvala a poslouchala svoji ozvěnu, jak se vrací. Nikde není bezpečno, všichni všechno vědí, uvědomila si zahořkle. „Ale já to o vás taky vím,“ zakřičela do koruny, „já o nich vím, že nemají svědomí, protože nemusí utíkat před svým stínem,“ zašeptala si sama pro sebe, aby ji nikdo neslyšel. A ten, kdo nemá svědomí, ani neumírá, došlo jí. Větve stromů se jen klidně pohupovaly ve větru. Pořád v sobě držela ten strach. Cítila, že se dostává ven ve formě vzteku. Stromy jí lezly na nervy, jen tak nečinně přihlížely tomu, jak si tam sedí. Věděla, že neumírají a oni na to ani nezareagují. Anebo to nebyla pravda? Podívala se do koruny nejbližšího stromu a zakřičela? „Stromy, jak umíráte?“ Žádná odpověď. Jen pohupování listů ve větru. Nešťastně se podívala do černých nebes nad sebou. Věděla, že jí ještě zbývá hodně času do doby, kdy ji zase budou pronásledovat stíny. Rozhodla se tedy, že půjde hledat nejstarší strom v lese. Ne, že by chtěla zkoušet, jestli ho může zabít, ale věděla, že tenhle strom ji před stíny uchrání i za denního světla. A ona se bude moct pokusit přijít na to, jak stromy umírají. Ze všech stromů v lese by tenhle měl umřít určitě jako první, protože je nejstarší.

Procházela nočním lesem a měla pocit, že jsou na ni upřeny zraky celého světa. Byla obklopená ze všech stran stromy. Připadala si drobná jako zrnko písku. Jen by zafoukal vítr a ona by byla na druhém konci světa. Stromy nad ní měly dokonalou moc, nebylo to jako se stíny, před stromy musela mít jen respekt, ale nemusela se jich bát. Nabrala trochu čerstvého vzduchu do plic a vydala se na druhý konec lesa. Její bosé nožky na měkoučkém mechu nebylo ani slyšet. Našlapovala potichoučku a zlehka. Strach jí cloumal ze strany na stranu, ale ona se nedala a pokračovala dál v cestě. Roztrhané šaty za ní vlály ve větru. Dala se do běhu, protože nahoře mezi mraky prostupovaly první sluneční paprsky. Bála se svého stínu. Věděla, že když se nebude otáčet, stín ji nezastihne, a tak se rozeběhla tam, kam ji nohy nesly. Doběhla na obrovskou louku, skrytou hluboko v lese. Na louku obklopenou barevnými stromy. Na louku uprostřed níž stál ten nejstarší strom v lese. Velikán. Na ten se vyšplhala, hodně vysoko do koruny, skoro až na špičku. Mezi listí a ptáčky, tam, kam se za ní stíny nevyšplhají. A rozhodla se čekat s stromem na jeho smrt. Chtěla toho zjistit, co nejvíce o někom, kdo nemá svědomí. O někom, kdo možná ani neumírá. Vesele si rozhodila svými dlouhými rozcuchanými vlasy a konečně se dala po tom dlouhém běhu do spánku. Cítila se v bezpečí.

Blesky sestupovaly z nebes jako božský trest. Byla to předzvěst něčeho děsivého, ale zároveň velkolepého. Všechno v lese se třáslo. Hustá mračna na nebi se k sobě přibližovala jako dva rozhádaní milenci, a hromy jakoby byly nadávky, které ne a ne přestat. Uprostřed koruny toho nejstaršího a největšího stromu v lese seděla naprosto klidně dívka. Dívka, která byla ztělesněním strachu, ale v tuto chvíli se nebála. Stromu věřila. Svěřila mu svůj život do rukou, tedy lépe řečeno do větví. Seděla v klidu a kapky deště jí dopadaly na tvář, do vlasů a na ramena. Ani si nevšimla toho, že byla úplně promočená. Byla naprosto soustředěná na energii stromu. Vnímala ji celým svým tělem. Už dávno zapomněla na stíny, teď už myslela pouze a jen na tento její strom. Zamilovala si ho, a nikdy z něj neslézala dolů. Zamilovala si jeho kůru, jeho voňavé dřevo, listí a ptáky v korunách stromů. Ráda s s nimi zpívala. A tak tomu bylo i dnes. Zpívala si s ptáky, stromem a bouří dlouhou smutnou píseň o svém nešťastném životě. Ve chvíli, kdy se píseň blížila k vrcholu a celý les, nebe i země byly soustředěny na její hlas, který zněl jak struny harfy, se na nebi objevil záblesk. Dívka vztáhla ruce k nebi v závěrečném tónu a blesk udeřil přímo do jejích vztyčených rukou. Projel přes její ruce, skrze strom až na zem. Když dívka umírala, usmívala se. Věděla, že byla potrestána za své hříchy a za nedávání dostatečné pozornosti svému. A také věděla, že i stromy umírají, že i stromy mohou být za něco potrestáni. A měla radost, že sdílela svůj život se svým nejlepším přítelem až do posledního okamžiku. A dokonce i svou smrt.