Tma

 Marjane se ráno probudila a šla si udělat do kuchyně černé kafe a muesli s mlékem. Při pohledu ven do deštivé tmy si uvědomila, že se zase vzbudila nějak moc brzo. Její hodiny s kukačkou, které visely na zdi, ukazovaly půl čtvrté ráno. Zkroušeně si sedla a hypnotizovala rychlovarnou konvici. Takhle už to bylo zase několikátý den po sobě, rána se jí slévala do jednotvárné mlhy s odpoledni i večery. Takhle už to dál nejde, říkala si, něco se musí změnit. Ale všechno bylo pořád při starém a ona už ani nevěděla, jestli to bylo pět nebo deset let zpátky, když si tohle začínala říkat. Někdy to bylo, a to pro ni bylo to hlavní. Z náprsní kapsy u kostičkovaného pyžama si vyndala krabičku cigaret. Byly to ty nejlevnější, co se prodávaly, ale Marjane to bylo úplně jedno. Ostatně jako všechno v tuhle chvíli, až na jednu věc. Od té doby, co měla tenhle divný pocit, se nedokázala pořádně uvolnit, spát, jíst, ani myslet na nic jiného.  

Došla k rychlovarné konvici, nalila si vodu do puntíkatého hrnku a znovu si sedla ke stolu. Když kafe ochutnala, zjistila, že si ho tam už po čtvrté v tomhle týdnu zapomněla dát. Hluboce se nadechla, vodu vylila a dala vařit další vodu. Dala se do kreslení už tříset-osmdesátého-pátého portrétu jednoho muže, který jí lezl do snů už od dětství. V životě ho ani jednou neviděla, avšak znala ho lépe než kohokoli jiného. Bylo to možná způsobeno tím, že nikoho jiného než postavy ze svých snů nikdy nepoznala. Celou tu dobu pokukovala ven do tmy, a čekala až zmizí, avšak když už její kukačkové hodiny ukazovaly, že je dvanáct, maličko se vyděsila, venku totiž byla pořád tma. Marjane byla od přírody chytré a odvážné děvče, takže si řekla, že se nenechá ničím jen tak rozhodit, udělala si už páté kafe tenhle den a načala další krabičku s cigaretami. Jestli bude pořád venku tma, řekla si, asi se půjdu podívat, co se to tam děje. Lampa se svíčkou, kterou měla postavenou na stole vrhala na zeď za postavou schoulenou u kafe velký stín, který jakoby se Marjane jen vysmíval. Po hodině, když zjistila, že venku je stále ta samá tma, která tam byla celou noc, a že už měla zmizet tak zhruba před šesti hodinami, se rozhodla, že se půjde podívat ven na balkón, jestli si z ní jenom světlo nedělá legraci. Když otevřela dveře na balkon, do tváře ji uhodil silný podzimní vítr a vůně suchého listí. Přes záda si přehodila svůj kabát a s lampou v ruce vylezla ven. Dalo jí to hodně zabrat, vítr ji nejspíš venku nechtěl.

Jakmile se ocitla venku, dveře za ní se zabouchly a svíčka v lampě okamžitě zhasla. Zůstala takhle chvíli venku stát obklopena temnotou, tak si ji jen užívala. Snažila se do ní vcítit a pochopit, jestli by se jí měla bát, nebo ne. Celý život se ve tmě cítila naprosto bezpečně, věděla, že tma jí nikdy nechtěla nějak ublížit, milovala jí. Připomínala jí vlastně samotný život. Nejraději tápala ve tmě, protože to bylo to samé, co dělala se životem. Po chvíli přemýšlení si uvědomila, že tma na ni působila spíše nebezpečně, což nebylo dobré znamení. Zalezla dovnitř, kde bylo příjemně teplo, bohužel se tam však necítila bezpečněji. Oblékla na sebe své nejteplejší oblečení, do ruky si vzala nedokreslený portrét muže ze snu, lampu a vyrazila do tmy.

Ve vzduchu byl cítit strach a napětí. Marjane raději ani lampu nezapálila, tušila, že se za tmou skrývá něco nepříjemného. Ve zkřehlé ruce svírala svůj obrázek a doufala, že jí aspoň v něčem pomůže. Ulici znala nazpaměť, pro jistotu však zapálila maličkou svíčku v lampě. Posvítila si tenounkým světýlkem do prázdné výlohy obchodu, ve kterém už dávno nikdo nepracoval a pouze na ni zíraly staré neoblečené figuríny bílé jako kost. Měla tenhle pohled moc ráda. Marjane se zatajeným dechem naslouchala tichu. Vítr už před nějakou dobou přestal foukat, a se zděšením si uvědomila, že na nebi nesvítí ani hvězdy, ani měsíc. Co to bylo tedy za denní dobu? Za studeného světla z lampy procházela liduprázdnou ulicí dál a bála se čím dál, tím víc. Znenadání ticho prořízla ostrá rána a Marjane si, zhasínajíc lampu, okamžitě lehla na zem. Lampa udělala randál a Marjane si tiše nadávala.

Musela se koukat na to, co se dělo okolo. Doufala, že poprvé spatří nějakého člověka, nějakého jiného člověka, než ty děsivé lidi ze svých snů. Vzhledem k tomu, že nebylo vůbec nic vidět, pouze naslouchala zvukům okolo sebe. Poznala, že začalo pršet. Potom však uslyšela ještě něco jiného. Ten zvuk neznala. Bylo to něco jako kroky na mokrém chodníku. Těžké kroky, kroky kráčejícího stínu. Stínu, ze kterého sálalo zlo. Stínu, který byl temnější než sama noc. Srdce jí zároveň poskočilo, ale zároveň jí i krev, která z něj proudila trochu ztuhla. Zvuk byl slyšet dlouho a rozléhal se prázdnou ulicí. A Marjane, přestože měla z lidí obrovský strach, se rozhodla, že ho bude následovat. Vzhledem k tomu, že ulicí se rozléhal jakýkoli zvuk, rozhodla se, že zvuk bude následovat pro jistotu jinou ulicí, a po cestě se ještě zastaví pro cigarety na posilněnou. Po čtyřech se poslepu dovalila do vedlejší ulice. Tam vyňala svou lampu, a jakmile ji zapálila, vydala se, co nejrychleji k nejbližšímu obchodu. Byl to její oblíbený obchod, chodila sem skoro každý den. Nad vchodem visela stará, už dávno odloupaná cedule ofoukaná větrem. Nesla nápis: „Zavřeno navždycky“. Obchod byl zahrazen dvěma dřevěnými tyčemi, mezi kterými zela díra. Tu díru si tam udělala sama Marjane už před spoustou let, aby si mohla chodit pro cigarety do skladu. Při vchodu do obchodu ji však zamrazilo, když si všimla, že tam někdo byl. Polkla, a obezřetně s obrázkem a lampou před sebou pokračovala dozadu, kde si rychle vzala osm balíčků těch nejsilnějších cigaret. Z kapsy vyňala pár drobáků, hodila je na pult, kde už byla hromada peněz, které tam naházela ona sama za celých devět let života v tomhle městě. A poté se rychle vydala ven. Před obchodem se hluboce nadechla, zahalila své křehké tělo pořádně do kabátu, aby úplně nepromokla, a vydala se co nejrychleji směrem, odkud slyšela ty těžké kroky.

Po zemi se převalovala těžká mlha, ze strany na stranu a Marjane si užívala ten nádherný pocit, jak jí mlha olizovala kotníky. Ani skrze ní nedokázala zahlédnout svá zmrzlá chodidla. Její měkké kroky se rozléhaly od okolních budov, a Marjane naprosto omámená krásou mlhy bylo najednou úplně jedno, jestli jí někdo uslyší. Koneckonců, bylo to jen její město! Po chvilce už ulicí utíkala, nakopávala obláčky mlhy a pozorovala je, jak odlítají postupně všechny k nebi a vrhají na zeď stíny připomínající pavučinu. Dokonce se i chvílemi smála, najednou úplně zapomněla na předešlý strach z neznámých osob. Její smysly ji vedly místy, které nepoznávala, ale věděla, že jim může věřit. Jak sluch, chuť, čich i zrak jí fungovaly dobře. A ona se mezitím mohla plně věnovat svým emocím, naslouchat jim a plně se jim oddat.

Najednou si uvědomila, že stojí před dveřmi do staré rozpadlé továrny na konci města. Továrna byla obrovská, celá postavená z cihel, s několika komíny, které stoupaly vysoko k nebi. Z jednoho komína právě stoupal k nebi obláček bílého kouře, přestože továrna nefungovala už dobrých sto let. Lampa v té černočerné tmě zářila jako světluška a vrhala na budovu stíny, které Marjane dodávaly odvahu. Nepamatovala si, jak se tam dostala, ani který ze smyslů ji zavedl až na tohle vzdálené místo. Chvíli před vchodem stála, naslouchala okolí, nasávala čerstvý nebeský vítr a užívala si ten příjemný pocit strachu. Nechala ho prostupovat skrze celé tělo. Nakonec, když jím byla úplně prostoupená a cítila se silná, rozhodla se, že otevře vrata. Ta obrovská dřevěná vrata, která byla tak vysoká, že sama ani nebyla schopná dohlédnout na jejich vršek. Když se dotkla svou zmrzlou rukou studené kliky, trochu jí zamrazilo, ale přesto se plnou vahou do vrat opřela.

Jakmile se vrata s rachotem otevřela, Marjane skoro upadla na kolena úžasem. V téhle opuštěné továrně byla už milionkrát, ale vždycky ji dokázala úplně vyrazit dech. Byla to obrovská místnost se stropem, na který se nedalo dohlédnout, Marjane si tisíckrát říkala, že by nejraději z téhle továrny udělala kostel. Podle ní to bylo přímé spojení s Bohem. Naprosto milovala vůni stáří, kterou tohle místo oplývalo. Bylo vidět, že se zde udála spousta věcí. Ale možná ne jen ty dobré. Cihly, ze kterých byla továrna postavená měly barvu šípku, ale dnes Marjane připadalo, že mají spíše barvu krve, která neteče dolů z nebes, ale nahoru vstříc ráji. Všude bylo cítit všeobjímající napětí a Marjane cítila, že v budově není sama. Kráčela tedy budovou vstříc nebezpečí. Slyšela své kroky, jak se rozléhají v budově a čekala až se jí ukáže strůjce té věčné tmy, která vládla venku. V půlce obrovité haly stálo ozubené kolo vysoké asi tak jako pětipatrový panelák. Marjane se před ním zastavila, protože jí došlo, že kromě svého přerývaného dechu zde slyší ještě ozvěnu jiného, cizího a drsnějšího dechu. Poprvé v životě promluvila na cizí osobu. Zavolala přes celou halu: „Haloo?!“Odpověděly jí však jen prázdné stěny. Slyšela, jak jí hlasitě buší srdce a zrychluje se jí dech. Pomalu obešla obrovské kolo a kráčela dopředu halou. Když tu v dáli, na konci haly, spatřila osobu. Nechtěla věřit tomu, co viděla. Zdráhala se tomu věřit, a přece v hloubi duše věděla, že je to pravda. Rozrolovala portrét muže, který držela celou tu dobu v ruce, a zatmělo se jí před očima. „Poprvé ho uvidím!“ pomyslela si radostně. Když však kráčela vstříc němu, a viděla zdrcený výraz v jeho tváři, už si tak radostně nepřipadala. Jak už jsem řekla, znala ho lépe než kohokoli jiného. A moc dobře věděla, co tenhle jeho výraz znamenal. Byla to smrtelná nenávist a odpor. Smutek a láska zároveň. Emoce z něj jen čišely. A jak se postupně Marjane blížila, očekávala to nejhorší.

Když byla na pár metrů od muže, zastavila se a položila před sebe svůj obraz. Muž si sedl na studenou cihlovou zem a řekl: „Nenávidím tě.“ Marjane v tu chvíli ucítila pocit, který vůbec neznala. V tu chvíli ještě nevěděla, že je to láska. Toho muže milovala. Mohlo to být tím, že nikdy žádného jiného nepoznala? Nebo to byl nějaký osud a zamilovala se do něj na první pohled? Jeho slova ji však hluboce zasáhla. Zeptala se: „Proč?“ Přitom si chtěla obrázek znovu vzít a srolovat si ho do ruky, muž ji však zarazil. Jakmile se dotkl její ruky, Marjane ucítila zvláštní chlad, který ji pomalu prostupoval všechny údy těla. Muž si obrázek vzal a vrhl se k obrovskému kolu, které stálo uprostřed továrny. V tu chvíli si Marjane všimla, že kouř, který z továrny vychází, vychází z komíu, který je těsně vedla ní. Když sledovala muže, jak kolem otáčí z jedné strany na druhou, necítila žádný strach, podvědomě cítila, že mu může věřit.

„Kde to jsem?“ vyhrkla najednou. „Kde to jsem?“ volala se zavřenýma očima. Teprve, když je otevřela, pochopila. Šíleně se vyděsila a začala řvát. Byl to takový ten řev, který vám prostoupí celým tělem, rozvibruje vám ho a potom ho opustí ve chvíli, kdy se cítíte úplně nejhůř. Jednoduše ho nechá na holičkách. Když se vzpamatovala, uvědomila si, že to doopravdy není sen, a že se tam ocitla. Ocitla se ve svém vlastním snu, ale skutečně. Nebyl to takový ten snový pocit, o kterém si říkáte, že za chvíli zmizí a vy se probudíte do reality. Marjane věděla, že TOHLE byla realita. Sáhla si do kapsy na prsou, a jejím prvním zjištěním bylo, že v kapse neměla cigarety. Teprve poté si začala pořádně uvědomovat místo, kde se nacházela. Byl to hluboký a hustý les, ten les, kde se vždycky setkávala s tím mužem ve svých snech. S TÍM mužem. Tady se setkali už nesčetněkrát. A teď se tu ocitla v reálu, ale sama. Najednou v dáli spatřila jeho postavu. Byl to doopravdy on? Ano, byl. Poskočilo jí srdce, avšak naposledy. Potom do něj vletěla kulka. Bohužel to nebyl sen, ale realita. Muž došel k jejímu tělu, a políbil ji na čelo. Poté se posadil, vytáhl z prsní kapsy cigaretu a zapálil si ji. „Ještě, že je to jen sen,“ pomyslel si nový strážce snů, a vydal se zpět do továrny na sny.