Umí se kameny smát?

Amélii bylo deset let. Nebo 15? Nevěděla to a bylo jí to popravdě docela ukradené. Docela dost. Odmalička měla problémy. Byla jiná, byla úplně jiná než ostatní děti ve škole. A bylo jí to úplně jedno. Všechny děti ve škole měly nějaký problém, kdežto ona žádný neměla, takže byla ta divná. Jedno se pořád smálo, další pořád jen plakalo, jiné smrdělo kapustou nebo se dloubalo v nose. Amélie se neuměla smát, ani neuměla plakat, a tak se s ostatními dětmi raději ani nebavila. Milovala kameny a neměla ráda lidi. O kamenech věděla úplně všechno, na rozdíl od lidí. Věděla, že existuje křemen, modrá skalice, tramín, živec, smaragd, jantar... Věděla, jak kameny voní, jaké jsou na dotek, dokonce jim dokázala i naslouchat... Ale lidem? Těm nikdy neporozuměla. Nikdy. Když kopnete do kamene, nic vám neudělá, nezačne křičet, plakat nebo se smát. Prostě jen tak je. Ale když kopnete do člověka, vždycky nějak takhle zareaguje. Po dlouhém celoživotním sledování si tohle uvědomila a usoudila, že jejím nejlepším kamarádem bude děravý kamínek, který nosila na krku. Na rozdíl od člověka ji nikdy nezradí. To věděla s naprostou jistotou. Vždycky jí se vším poradí a nikdy se jí nevysměje. A takhle byla šťastná. Až do jednoho dne.

 Šla po ulici se svým kamínkem na krku a snažila se naslouchat útržkům rozhovorů lidí, které potkávala po cestě. Měla pocit, že k ní doléhá pouze jejich smích. A najednou jí bylo neuvěřitelně líto, že se její kamarád také neumí smát. A tak se rozhodla, že ho to naučí. Jen nevěděla sama, jak se to dělá, a tak se to snažila vymyslet. Ve škole je věci učili tím způsobem, že jim to pořád dokola jen opakovali. Takže by potřebovala nějaký vzorek člověka, který by se jen smál a pořád by to opakoval. A tak by se to její kamínek mohl naučit. Byla šťastná, že to takhle hezky vymyslela, ale nevěděla, jakého člověka by na to potřebovala. Možná nějakého robota. A v tom jí to došlo. Bude si nahrávat lidský smích! A tak hned ten den večer se vydala nahrávat smích lidí do světa. Chtěla nahrát smích večerní, smích noční, smích ranní i smích polední. Chodila celou noc a celý den po městě, nahrávala smích vedle hospody, ve vlaku, za okny domů, v parcích, v lesích, v divadle v kině a dokonce i ve škole.

Když už měla pocit, že jí všechny tyhle nahrávky stačí, rozhodla se, že si sedne někam na odlehlé místo v lese a bude ho s nimi pořádně učit. Položila kamínek naproti sobě na pařez a hodně dlouhou dobu mu pouštěla nahrávky. Když už se den chýlil k večeru, uvědomila si, že je asi její počínání beznadějné. Kamínek nevydal ani hlásku. Radost z něj však cítila naplno. Nikomu se ani ji samotnou nepodařilo naučit se smát. Tak jak by to ona mohla naučit někoho jiného? Nešťastně odcházela domů s kamínkem v ruce, měla skloněnou hlavu a nechávala si dopadat za krk příjemně chladivé kapky deště. Když tu si něco uvědomila. Možná, že pláč a smích spolu souvisí, pláč je voda a smích je zvuk. Je to něco jako kapky vody, které padají z nebes a zničí se dopadnutím na zem, což udělá takový příjemný zvuk. Když člověk pláče, vždycky je nejlepší způsob, jak to zničit tím, že se rozesměje... Radostně zvedla hlavu a snažila se přijít na způsob, jak by svého kamaráda naučila plakat. Věděla, že to nemůže být nic složitého, lidé se dneska už učili všechno od matematiky až po chození po laně. A tohle všechno je mnohem složitější než smích nebo pláč... Nebo alespoň lidé okolo ní jí to tvrdili. Spousta z nich trávila až několik desítek let tím, že se učila matematiku, ale všichni tihle lidé uměli i plakat, i se uměli smát. Amélie neuměla ani matematiku, ani neuměla plakat, ani se neuměla smát... Rozhodla se tedy, že naučí svůj kamínek i plakat. To aby byl úplný, co se týče emocí. Když zvedla oči k nebi, rozhodla se, že si do skleničky nasbírá pláč nebes, protože to je ten nejčistší pláč, který existuje. V měsíčním světle se kapky leskly a malá holčička čekala až bude mít dost pláče ve skleničce. Kamínek si mezi tím položila vedle sebe na trávu. Déšť byl silný a Améliiny šípkově červené šaty byly brzy úplně nacucané vodou a zlatavé vlásky se leskly jako samy měsíční paprsky. Seděla na trávě a myslela na to, co bude s jejím kamarádem až se bude umět smát. Když po dlouhém lijáku byla sklenička plná slz, Amélie ji pečlivě zašroubovala a s úsměvem na tváři šla na místo, kde zanechala svého kamaráda.

Pozdě si uvědomila, že v silném dešti ho nejspíš déšť spláchl zpátky někam do řeky, a že zase bude muset být mezi svými kamarády, kteří se neuměli smát ani neuměli plakat. A ona zůstane mezi svými kamarády jako jediná, která to neumí. Amélii po tváři stékaly slzy nebes a zároveň s tím se smála. Naučila sama sebe plakat. Naučil ji to vlastně její nejlepší přítel, který to sice neuměl, ale dopomohl jí k tomu. Anebo to uměl?