Postava

V dáli kráčela tmavá postava zahalená v černém plášti. Kráčela bez bot s holí v ruce a před sebou tlačila vozíček s nějakými papíry. Tlačila jeden před sebou, a jeden táhla na tkaničce dokonce i za sebou. Čišel z ní strach, dokonce i vzduch okolo ní se třásl. Nevědělo se, kdo se pod pláštěm skrývá, jestli tam je stará babička, mladý teenager nebo snad nějaký tvor z jiné planety. Nevědělo se, jestli pod pláštěm skrývá znetvořenou tvář, anebo naopak krásu. Postava takhle kráčela již několik let městem. Možná tam žila sama, ale možná taky ne. Celý život však žila sama pro sebe, a vůbec nevnímala, že existují nějací lidé i kromě ní. Možná to ani nevěděla. Možná však ani neexistovali. Kráčela jenom tak ulicemi a něco hledala. Něco? Co to vlastně bylo? Když sama nevěděla, co hledá, tak proč to dělala?  

Vyzáblá ruka vylezla z rukávu a opřela se o hůl. Kůže se natáhla, klouby a žíly modré jako samo nebe, jakoby chtěly vylézt z ruky ven. Už ani kostem se v těle nelíbilo. Postava v černém kabátě se zády opřela o zábradlí na zastávce. Vydechla, zdálo se že dýcháním namáhá celé tělo. Začal padat déšť a kapky deště vypadaly, jakoby se ani té prazvláštní osoby nedotýkaly. Nebo snad ona sama byla natolik zaměstnána svým posláním, že stejně jako déšť neexistoval pro ni, ani ona neexistovala pro něj? Všude okolo vál nepříjemný podzimní vítr, div postavu neodnesl s sebou i s holí. Po chvíli ruka pustila hůl a pohnula se. Pokud na zastávce měla nějakou společnost, tak se všechny zraky upřely na její ruku. Čekalo se, co se bude dít dál. Říkávalo se, že ta postava žije v jiném čase, říkávalo se, že žije i v jiném prostoru. Říkávalo se, že žije ve snech a sní při životě. Mezitím, co postava vztahovala ruku k obrovskému plakátu se jménem hledané osoby, přestalo pršet. Takovou věčnost jí to trvalo. Dlouhé nehty se dotkly skla a pomalu, ale opatrně začaly strhávat plakát. Člověk by si myslel, že snad to sklo svou špičatostí i rozpůlí. Za tu dobu pršelo dvakrát, proběhl den i noc a postava pořád dělala svou práci. Její bělavé nehty se pohybovaly po skle po celou tu dobu a ruka se ani jednou nezastavila. Po dlouhé, v jejím čase nedefinovatelné době, si postava plakát dlouho prohlížela. Byl na něm vyobrazen malý světlovlasý chlapec s modrýma očima, neuvěřitelně smutně koukal a člověk měl skoro pocit, že jeho oči vylézají z papíru ven. Postava se k papíru sklonila a na krátkou chvíli bylo vidět její rty černé jako noc, které políbily chlapcovo čelo. Poté zařadila fotografii na pečlivě vybrané místo mezi papíry v nákupním košíku a vyrazila dál.

Bosá chodidla kráčela potichu nočním městem. Mokrý chodník je zespoda příjemně chladil a měsíční světlo je příjemně hřálo ze shora. Kapky deště tvrdě narážely na betonový most, který je s vervou házel zase zpátky k nebesům. Proud vody stékal po ulici pod mostem a plavalo v něm listí a klacíky různé velikosti. Nohy zamířily přímo do proudu. Po chvíli se zastavily, kolena se podlomila a postava si sedla na mokrý chodník. Předtím se však několikrát po sobě přesvědčila, že ji nikdo nesleduje. Potom odhalila svou tvář. A věřte tomu, nebo ne, byla to krásná dívka s obrovskýma modrýma očima, ve kterých se zračil strach, ale zároveň i odvaha, radost i smutek, láska i nenávist, zračil se v nich život. Byly to ty nejživější oči, které na světě existovaly. Maličký bledý obličejík, na kterém zářily její oči jako drahokamy byl orámovaný dlouhými světloučkými vlasy. Jediné, co jí dodávalo takový zvláštně tajemný a děsivý vzhled, byly staré, velice staré ruce a černé rty jako tma. Byla neuvěřitelně chladná noc a nechybělo málo, aby začalo sněžit. Dokonce i vzduchu samotnému byla zima. Děvčátko však jakoby si ničeho nevšimlo, v klidu si sundalo kabát a odhalilo šatičky růžové jako cukrová vata, ovázané černou stuhou. Poté si lehlo na starou zřejmě kdysi dávno červenou matraci, která se tam právě přivalila proudem vody a byla neuvěřitelně špinavá a mokrá. Lehlo si na záda a upřelo své obrovské oči do škvíry v mostu. Jalo se počítat počet kapek, které dopadaly na most. U čísla 58431 se zastavilo a rozhodlo se, že uskuteční svůj každonoční rituál.

Holčička – nebo snad babička? - se posadila na chodník a přitáhla si k sobě ten méně plný vozík. Vytáhla z něj štos papírů s obličeji ztracených lidí a seřadila je před sebe na matraci, voda se fotografiemi sice propila, ale zdálo se, že holčičce to nevadí. Každý obličej si chvilku prohlížela a potom každému z lidí na obrázku dala polibek na čelo svými černými rty. Zvedla se a její růžové šatičky v černočerné tmě zazářily. Měsíc už dávno nesvítil. Bylo to snad děvčátkem? Nebo se před její krásou schovával? Svýma vrásčitýma rukama otevřela poklop ukrytý ve stěně mostu. Měl cihlovou barvu a naprosto splýval se stěnou. Zazářilo z něj denní světlo a prosvítilo celý prostor pod mostem. Děvčátko sundalo prvních pár fotek, znova každou z nich políbilo a prohodilo ji poklopem. Poté otevřelo druhý poklop, který byl ve stěně mostu o kus dál. Měl černočernou barvu a holčička se po jeho otevření rychle rozeběhla o kus dál, protože se z něj okamžitě vyvalila černočerná tma. Okamžitě pohltila denní světlo, které se tam ještě stále líně povalovalo a valilo se dál. Holčička co nejrychleji zareagovala a zbytek papírů ze své ruky tam vhodila. Potom poklop okamžitě zabouchla. Oddychla si a sedla na svou novou matraci.

Po několika hodinách počítání kapek, dopadajících do louže vedle holčiččiny matrace, si všimla, že k ní vodou pluje nějaký papír. Zvědavě se zvedla a svou stařičkou ruku zabořila do ledové vody. Jakmile se na papír zadívala, hrklo jí v hrdle. Byla na něm sice rozmazaná barva, ale holčička moc dobře věděla, kdo na obrázku je. Byla to ona sama. To však znamenalo něco, co by ji nikdy nenapadlo. Nešťastně se usmála, věděla, že musí splnit svou povinnost vůči nebi. Musí odejít do světa ztracených. Nandala si kabát a otevřela černý poklop, ze kterého se vyvalila tma. Beze strachu se do něj spustila a nechala se pohltit tmou. Jediné, co ji trápilo, bylo, co se bez ní na světě bude dít. Co budou lidé hledat, když skutečně nebudou nic ztrácet?