Na skleněnou tabulku dopadaly kapky. Kapky deště. V dáli se mezi sebou odstrkovaly mraky na obloze a venku vládlo nepříjemné příšeří. „Takhle už je to několikátý den po sobě. Několikáté kafe po sobě a několikátý pláč následovaný výbuchem smíchu po sobě.“ Stařík přiložil poleno do kamen, nasadil si brýle, které nosil už jen tak ze zvyku, i když dávno v nich nebyly ani sklíčka, a zadíval se ven z okna. Pravidelně se z toho okna díval už několik let, několik desítek let. Jeho každodenní rituál v tom spočíval. Čekal, že se snad stane něco nového? Něco nečekaného? Nečekal. Každý den pod jeho oknem procházela slečna v červeném kabátku. Už po třicet let. Ráno, v poledne a večer. Každé ráno došla ke stánku na náměstí, koupila si kávu v kelímku, nasypala si do něj dva třtinové cukry a dolila si ho polotučným mlékem. Na prodavače se potom usmála a odkráčela pryč. Každé odpoledne také. V poledne si kupovala koblihu ve vedlejším pekařství. Když pršelo, nosila deštník v barvě jejího kabátu. A když začala být trochu větší zima brávala si černý klobouk se širokou krempou a vysoké boty. O víkendech chodívala s malou žlutou kabelkou a ve všední dny s černou aktovkou. Po třicet let. Nikdy nevynechala, jen na Štědrý den. Stařík ji sledoval každý den. Nikdy nepřestal, a věděl, že ani nepřestane. Sám o ní nic víc nevěděl, nezajímalo ho to. Důležité bylo jen jen jeho poslání. Nějakým tajemným způsobem ho přitahovala, ale nedokázal říci proč. Vždyť ji znal jen z pohledu dalekohledem z okna! To sice ano, ale dokázalo to v něm vyvolat lásku, jakou nezažil po celý svůj život.
V ruce držel fix a roztřesenýma vrásčitýma rukama na okenní tabulku přikreslil slunce a mořskou hladinu. To aby měla slečna pěkný den. „Bude se cítit jako na pláži.“ Usmál se. A najednou si uvědomil, že stejně nic na tomhle světě není reálné. Reálné je jen to, co cítí, v co věří. To, co má uvnitř sebe. Zavřel oči, a představil si, že sedí v obrovské pohovce s vanilkovým doutníkem v ruce. „Jako za mých mladých let!“ Když je zase otevřel, zazvonil budík. S vanilkovým doutníkem v ruce došel ke křeslu u okna, vyfoukl kouř, který na zamlženém okně udělal dva malé obláčky a vyčkával. Pět minut do příchodu jeho „červené karkulky“. Zavřel oči a pohroužil se do svého světa.
Byl krásný letní den. Ve vzduchu byla cítit vůně ryb, slané vody a těžkého dámského parfému. Jako mladý kluk se procházel po trzích a hledal svou ztracenou kočku. Všude se ozývaly hlasy prodavačů. Předháněli se v tom, kdo má lepší ryby. Mladík je nevnímal. Kráčel po ulici se svojí skleněnou tabulkou v ruce. A prorážel si cestu mezi lidmi. Nevnímal dění okolo sebe. Vnímal pouze sebe, svou skleněnou tabulku, a černou kočku, která na tabulce byla nakreslená. Odjakživa ho maminka učila, že to v co věří, je pravda. A tak svojí kouzelné tabulce věřil. Najednou si však uvědomil, že na tomhle místě nemá co pohledávat. Nikdy se ničeho nebál, vždycky byl pouze zvědavý. A tak zavřel oči a představil si místo, kde by se chtěl nacházet.
Když otevřel oči, seděl v temné místnosti. Všude to vonělo vonnými tyčinkami, a jakási žena ho držela za ruce. „Zachráníš lidský život,“ řekla mu. Podíval se na ni skrze skleněnou tabulku, a uvědomil si, že na ní má nakreslené karty. „Ta žena předpovídá budoucnost!“
Kráčejíc po ulici si uvědomil, že musí radikálně změnit svůj život, a pochopit, co že je to jeho důležité životní poslání. Zjistit, čí že to život má zachránit. Chodil deset let městem a hledal ho. A pak to jednoho dne pochopil, když ji viděl z okna. Bylo mu jasné, že to je ona.
Třináctého listopadu 1995 se stařík probudil v sedm hodin a třicet jedna minut ráno výskokem z postele. Měl horečku a v krku naprosté sucho. Bušení jeho srdce muselo být slyšet až na ulici. Pochopil, že nastal jeho čas. Vzal si aktovku, do ní si vložil bibli a závěť a vyrazil na cestu. Poprvé za posledních třicet let vylezl ze svého bytu. Zesláblýma nohama kráčel dolů po schodech až konečně vylezl na náměstí. Vlastně ani tohle město neznal, bydlel tu jen kvůli ní. Po cestě si nezapomněl vzít svou skleněnou tabulku. Stihl na ni jen nakreslit slunce a velikánskou louži uprostřed náměstí. Věděl, že tím slečnu zdrží, alespoň o pár minut. Dnes byl příjemný podzimní den, a on věděl, že určitě vyrazila v těch svých černých lodičkách a bude muset tu louži obcházet. Nemýlil se. Na náměstí se stihl nenápadně schovat mezi dav lidí. Přitom kráčel jen pár kroků za slečnou. Ptáci zpívali a sluneční paprsky se odrážely od louží na náměstí. Světlo se vracelo zpátky lidem do očí, nebo třeba až do samotného vesmíru.
Titulek, který vyšel další den v novinách zněl jasně: „Zachránil Červenou karkulku, vrhl se kvůli ní před auto“. Stařík splnil své poslání. Zabránil tomu, aby auto srazilo jeho lásku tím, že před něj skočil sám. Našli ho ležícího na zemi se skleněnou tabulkou v ruce. Na ní měl nakreslenou nebeskou bránu. V jeho závěti bylo napsáno: „Skleněnou tabulku věnuji tomu, kdo mě najde ve hvězdách.“ V ruce držel ještě když s ním dorazila sanitka do nemocnice kouřící vanilkový doutník. Na jeho skleněné tabulce byl nakreslený paprsek světla.
