Nekonečná

Na tramvajové zastávce stál hlouček velice hlučných lidí. Neměla tohle ráda. Měla ráda svůj klid a svou pohodu. Na roztrhaných červených punčochách se déšť rozpíjel, jako kdyby to byla hlína lačná po vodě. Slečna byla vůbec taková zajímavá. Vůbec se člověku nehodila do města, spíš patřila někam na široké louky plné makovic a čerstvě posečené slámy.

Stála si tam jen tak sama, jako jediná neměla nad hlavou deštník a ani nevypadala, že by jí déšť dělal nějaké zvláštní starosti. Nechápala, proč lidé stojící okolo ní na zastávce měli deštníky otočené hlavou vzhůru. Skoro se jim začala smát. Když ona vyrážela do města s deštníkem, byly to nejšťastnější dny v jejím životě. Na rozdíl od těchto lidí ale věděla, jak se má deštník nosit. Slovo deštník je přeci od toho, že se do něj má sbírat déšť, a ne ho odrážet! To by se musel jmenovat PROTIDEŠTNÍK. Lidé jí vždycky připadali trochu hloupí...

Vždycky byla ve městě trochu ztracená. Mátlo ji. Mátli ji lidé a mátla sama sebe. Přijela tramvaj a ona ani nezaregistrovala, že přijela, koukala se celou tu dobu do nebe a sledovala, jak jí dopadají kapky deště na nos. Stála takhle na zastávce několik hodin, dokud nepřestalo pršet. Potom si uvědomila, že už žádné tramvaje nejezdí, a že vlastně nakoupit banány může jít pěšky, protože obchod je jen jednu zastávku daleko. S úsměvem na tváři se tedy vydala nakoupit. Po cestě počítala pouliční osvětlení, aby jí cesta lépe plynula. V půlce cesty se zastavila a zamračila se. Spadl jí kamínek do boty. Usoudila, že když půjde bosky, tak jí žádný kamínek nebude překážet v botě. Sundala si tedy boty a kráčela po vlhkém chodníku bosa. Tedy vlastně v punčochách, které se jí po chvíli na nohách úplně roztrhaly, takže kráčela bosá. Jednoduše na punčochy zapomněla. Cesta jí utekla docela rychle, boty měla pověšené okolo krku a užívala si, jak jí tělem proudí zima ze země. Cítila své spojení se zemí. Natolik se soustředila na to spojení, že si nevšimla, že už zhruba půl hodiny stojí před obchodem. A ani si nevšimla, že začalo sněžit. Zvedla hlavu k nebesům a užívala si spojení své hlavy s nebem a svých nohou se zemí. Jak nahoře, tak i dole byl sníh. Usmívala se.

Před obchodem se zarazila, protože si uvědomila, že už má dávno zavřeno. Věděla, že tam nejspíš otevírají již za pár hodin, a si bosýma nohama stoupla do sněhu nahrnutého vedle telefonní budky červené jako vlčí mák a rozhodla se, že si nalakuje nehty ve stejné barvě jakou měla ta telefonní budka. Její nohy zářily ve sněhu jako sluníčko na azurové obloze a ona si tam jen tak stála a vůbec jí nebyla zima. Už přešla do té fáze, kdy jí sníh spíše do nohou hřál. Když měla nehty i na nohou i na rukou pěkně nalakované, uvědomila si, že jsou její nohy už docela unavené, a tak si šla sednout do telefonní budky. Když za sebou zavřela dveře, měla moc velkou chuť začít se smát na celé kolo. Vzhledem k tomu, že venku už začínal den, a když tam stála vedle té budky, už okolo ní chodili lidé, cítila se tady tak nějak v soukromí, odtržená od světa. A tak se jen smála a smála. A smála a smála. Měla chuť někam utéct, ale ve městě to moc nešlo, a tak se ráda schovávala na takovýchhle místech. Občas ráda sedala na střechách domů nebo prostě ve výtahu nějakého vysokého domu. V uzavřených prostorách měla pocit bezpečí. Možná vám to přijde zvláštní, mně ostatně také, protože otevřené prostory mám ráda. Seděla tam dost dlouhou dobu, a pak se rozhodla, že někomu zavolá. Nikdy telefon nedržela v ruce, ale tohle ji lákalo. Budka působila velice kouzelně, a ona měla pocit, že se může dovolat úplně kamkoli. A tak se rozhodla, že zavolá na konec světa. Nevěděla sice, jak by něco takového měla udělat, ale věděla, že to určitě nějak jde. Číslo 8 se jí povedlo otočit, tak že před sebou měla na klávese číslici nekonečna. Situace jí naháněla strach. Ale věděla, že už musí svůj úkol dokončit, přestože se tolik bojí. Roztřeseným prstem se tedy natáhla ke tlačítku a zmáčkla ho. Zatajila dech, když to v telefonu zašumělo. Okamžitě telefon položila zase zpátky. Začal znovu vyzvánět. Dívce se na zádech objevil studený pot, ale věděla, že telefon bude muset zvednout. Že by doopravdy existovalo nějaké nekonečno? Nechtěla tomu uvěřit, ale věděla, že když jí odtamtud volají, nejspíš to něco znamená. Zatajila dech, zavřela oči a natáhla se po sluchátku. Jakmile si ho přiložila na strnulé ucho, ucítila, jak se jí po celém těle šíří nekonečno. Cítila, jak ji vtahuje do sebe, a ona ho chtěla přijímat. Cítila, jak pluje vzduchoprázdnem a cítila, že vlastně vůbec nic necítí. Milovala tenhle pocit nebo ho z celého srdce nenáviděla? To teď už sama nedokázala posoudit. Mohla být v telefonní budce několik vteřin, několik, hodin, několik měsíců, několik let, nebo několik století. Možná i nekonečně. To by ale nemohla být na našem světě, kdyby něco bylo nekonečné. Sama konec tomu Nekonečnu přivodit nechtěla, ale v telefonní budce ji našli za hodně dlouhou dobu jacísi lidé. Odtrhli jí sluchátko od ucha a odvezli ji do nemocnice. Dívka nereagovala na žádné zvuky, pohyby ani doteky. Netlouklo jí srdce. Ale přece jen na ní trochu života vidět bylo. Měla ve tváři ten nejspokojenější úsměv, který mohla mít. V nemocnici u ní stála velká spousta lidí, nikdo ji nepoznával. Měla na sobě velmi zvláštní oblečení, takové, které se v té době už dávno nenosilo. Psal se rok 3015. Nikdo z příchozích vědců nedokázal přijít na to, jak mohlo tělo takhle dlouhou dobu v té budce přežít. Všichni téměř omdleli hrůzou, když se holčičce pomalu začaly otevírat oči. Zvedla se na posteli a řekla: „Už si konečně...“ Při slově „konečně“ se zarazila. „Nekonečně,“ řekla s úsměvem „, musím jít koupit ty banány.“ Nikdo z přítomných nestihl zareagovat na její odchod, jen tam stáli jako zkoprnělí a koukali se na sebe s hrůzou v očích. Při cestě z obchodu si holčička snědla banány, na které měla chuť celých těch 1000 let a poté si uvědomila, že se chce vrátit zpátky. Všechno, co je nekonečné, ve světě, kde všechno končí, také musí skončit. Vytáhla z kapsy sluchátko a vytočila číslo Nekonečno. Uvelebila se jako andílek pohodlně do sněhu a zůstala tam ležet navždy. Od té doby přestali lidé umírat.