V Nikde

    Dlouhá ulice se táhla do dáli. Neměla začátku, ale neměla však ani konce. Po stranách stály vysokánské černočerné lampy, které ve Smutku noční zimy poblikávaly a smály se do tmy. Čas od času se nějaká rozsvítila, a potom zase zhasla. A tak to bylo už několik let. Už několik let byla tahle dlouhá ulic zasněžená, už několik let se tam do temna smály tyhle lampy. A už několik let tam nevkročila živá duše, a kdyby jen živá, ani mrtvá. Bylo to fascinující místo. Připomínalo to čisté bílé srdce uprostřed špinavého černého těla. Ve vzduchu však bylo něco cítit. Nebyla to ani vůně ani pach. Nebyl to ani pocit, ani čin. Bylo to Očekávání. Velké Očekávání. Čeho? Koho? To ani samy lampy, brečící světlo do tmy, nevěděly. Ani ten nekonečný sníh tohle nevěděl. Kdo jiný by to tedy mohl vědět? Snad jen Nic. Nic se na to jen neutrálně koukalo. Jak jinak by se na to ve své Lhostejnosti mohlo koukat? Dá se říci, že Nic toto místo fascinovalo? Nic je křehoučké jako sněhová vločka. Nic se stačí jen dotknout konečkem nehtu, a ono se rozsype. O Nic stačí jen promluvit, a stane se zázrak. Je to až k neuvěření, kolik lidí se s ním snažilo spojit, kolik lidí se ho snažilo najít, kolik lidí mu zaprodalo celý svůj život. Pokud ho kdokoli chtěl najít, šel na to vždycky z toho špatného konce, nebo začátku? Musí se na to totiž jít zprostředka. Roztáhnout ruce a zarazit je přímo do srdce Nic, vyrazit mu plíce a žaludek z těla a proniknout až do něj. Není to jednoduchý úkol, opravdu je velmi složitý, a jen ti nejcitlivější toho mohou dosáhnout. Ozval se zvuk. Už to nebyl to překrásné mlčení not ticha, nebo zpěv? Bylo to dlouhé táhlé mlčení. Dlouhé jako sama ulice, dlouhé jako samo lhostejné Nic, a stejně zarážející a husté. Nebylo to ani děsivé ani skvělé. Prostě to tam jen tak bylo. Jen tak to tam plulo ve vzduchu, sem tam, tam a sem. Byl to jen vzdech, jen takové lehké vydechnutí Prázdnoty. Očekávání se prohloubilo, bylo hlubší a hlubší, až se v něm pomalu nedalo ani slyšet to mlčení. Nic. Najednou to všem došlo. Nic se blížilo. A už bylo tam. Lampy zablikaly poslední slzy světla. Sníh se zatřásl. Byla mu zima, tedy teplo, tedy? Nic. Ale zdáli se blížilo ještě něco. Ještě něco velkého. Pořádně velkého. Až se z toho Nic schoulilo samo do sebe. Byla to sama velká Majestátnost. Nikdo se nikdy neodvážil vyslovit její jméno. Na to byla moc mocná, velká a Lhostejná. Jakmile by ho někdo vyslovil, byl by navěky zatracen. Jakoby ulice udělala jeden velký nádech v očekávání. Ano, teď se očekávalo opravdu něco hodně hodně velkého. Sama velká Majestátnost byla totiž samo lidské Já, které si to šinulo po světě a něco hledalo. Hledalo a hledalo. Plulo si to temným a špinavým vesmírem a taky bílými čistými ulicemi. Ale pořád nenacházelo to, co hledalo. Nacházelo pouze Beznaděj, Nic a taky Temno. Setkání s Nic samotnému Já vyrazilo dech, nakoplo ho, dalo mu pěstí, a rozválcovalo ho jako kočár plný Absurdity. Prostě ho vyděsilo. Dlouho tam jenom tak stálo Já naproti s Nic a koukali na sebe. V Já se to mísilo pocity od Beznaděje, přes Lhostejnost až po Radost, že Nic zase vidí. Ono tam však jen stálo a ani jeho pohled plný Nepochopitelnosti neopětovalo. Jen tam prostě tak Bylo.

Já si posléze uvědomilo, že se nekouká na Nic, ale, že se kouká do černočerného zrcadla. Bylo to vysokánské zrcadlo, zrcadlo jeho Nekonečnosti. Nemělo spodek ani vršek. Nemělo pravou ani levou stranu. Zamotalo se mu Ego. Našlo to, co hledalo. Koukalo se totiž na svůj černočerný odraz v zrcadle.

Lampy naposledy zablikaly a potom s veselým pláčem světla zmizely, ulice se zachvěla, sníh se s radostnou slepotou roztekl. Všechno zmizelo nadobro.

Nic se usmálo.