Duše

Lehkým nočním vzduchem plula Duše. Nebo spíše jenom tak klouzala. Nebylo to jakoby plula ryba ve vodě ani jakoby se pták vznášel mezi mraky. Byla to hvězda, vznášející se ve vakuu. Proplula poblikávající pouliční lampou, jakoby to byl vzduch a šinula si to dál. Uprostřed přeplněné silnice se zastavila a pohupovala se nahoru a dolů. Dolů a nahoru. Snad nervozitou, nebo nedostatkem radosti, kdo ví. Při pohledu na ni by každému ustrnulo srdce, problém byl však v tom, že ji nikdo neviděl. Byla to velice nešťastná Duše. Ona sama si to neuvědomovala, přece jenom to byla Duše. A samotná Duše prostě jen vnímá.

Na téhle silnici nebyla šťastná, nedokázala tam cítit klid, nahánělo jí strach tak velké množství jiných duší. Jediné, co jí dokázalo v těchto chvílích udělat radost, bylo proplout tou prázdnotou na místo, kde by mohla vnímat krásu. Tam se dokázala pohupovat i celé dni, měsíce, roky, staletí... Těžko říci, sama nikdy nepoznala Čas, takže jí bylo úplně jedno, jak dlouho tam bude. Vždy musela vyvinout spoustu úsilí, aby se mohla na nějaké takové místo dostat. Pohybovala se bílou Prázdnotou se zapnutými všemi vnímacími smysly, a čekala až ucítí Krásu. A tak si to jenom tak šinula. Přes křižovatku, po silnici, davem... Ostatní duše, aniž by si to uvědomovaly, uhýbaly Duši. Sice ji neviděly, ale cítily ji. Byly dny, kdy měla Duše tyhle pochůzky ráda. Bavila se tím, že se ostatním duším stavěla do cesty, a ony potom zakopávaly, padaly, či prostě omylem do něčeho, co zřejmě existovalo pouze v jejich vlastním světě, narazily. Občas se bavila tím, že plula nahoře nad všemi ostatními dušemi mezi oblaky a vnímala rozdílné barvy jejich energií. Takhle už žila pěkně dlouhou dobu, nic jí netrápilo, neměla žádně povinnosti, jen vůči sama sobě. Teď však nastal křížový okamžik jejího nekonečného života.

Když si takhle plula mezi několika náklaďáky na silnici, ucítila jeden velmi zvláštní pocit. Takový pocit, jaký v životě ještě necítila. Otočila se za ním. Chtěla na něj zavolat, a tak neviditelnými rty volala: „Kráso všech krás, vrať se!“ Kdyby uměla mluvit a kdyby znala slova, celý svět už by se silou jejího hlasu zlomil v kolenou. Ucítila totiž jiný druh Krásy než kdykoli jindy. A tak se vracela zpátky, přesně místy, kde ještě cítila tu svou energii. A najednou pochopila. Ten pocit totiž cítila pouze v blízkosti jedné duše s energií modré příchuti. V našem jazyce by se mu asi dalo říkat Láska. Duše si konečně uvědomila známost toho pocitu. A jeho intenzitu. Už z hodně dávných dob. Ale tentokrát se rozhodla. Nesmí o něj přijít! A tak kamkoli se modrá duše pohnula, Duše ji následovala. Když modrá duše odpočívala, Duše odpočívala. Když modrá duše snila, snila o Duši. Když tělo modré duše běželo, Duše běžela vedle něj. Duše si povšimla, že modrá duše přestala trávit čas s oranžovou duší. Párkrát dokonce i cítila, že ji modrá duše doopravdy cítí. Byla dokonale šťastná. Nejraději s modrou duší sdílela Krásu. Bylo to mnohem intenzivnější než když ji vnímala sama. Prostě spolu jen stály na nějakém místě plném Krásy a společně ji vnímaly. Propojily své emoce a byly na chvilku šťastné. Po nějaké době ji však tento vztah přestával bavit, chtěla víc. Záviděla modré duši, že má tělo. Věděla o něm, protože tělo značilo hranici, ke které se sama duše nemohla přiblížit. Milovala sice modrou duši ze všech sil a věděla, že ona ji také miluje, ale protože spolu měly pouze emoční kontakt, Duše věděla, že pomalu začíná modrou duši ztrácet. A to jí působilo neuvěřitelná muka. A tak se rozhodla pro jedinou věc, o které věděla, že ji v tento moment udělá šťastnou. Předala všechnu svou energii modré duši, a vytratila se ze světa všech duší.

O pár kilometrů dál se s brekem narodilo děťátko. Byl to chlapeček, a jeho maminka ho pojmenovala Dušan.