Slunce

Za obzorem vysvitlo Slunce, vysušilo mu slzy na tváři a spálilo špatné vzpomínky. Zvedl hlavu k nebi a mezi mraky spatřil ten kotouč. Ten žlutý kotouč, co si tam tak proplouval, jakoby se nic nedělo. Bylo mu úplně jedno, že se tu už pěkných pár měsíců neukázal. Zvedl ze země hrst písku a vyhodil ji k nebi. V tu chvíli však zafoukal vítr a hrst mu vrátil zpátky, a to přímo do očí. A tak tam zůstal jenom v klidu sedět za zpěvu vln v dálce. A zíral na tu sílu. Zíral na to, co nám všem dává radost do života, tu radost, bez které bychom tu nikdy nemohli být. A to doslova. Po chvíli už ho pálily oči, ale pořád se do Slunce díval. Říkal si: „Ten velikán nade mnou nevyzraje, alespoň dívat se na něj můžu!“ Ale nezvládl to. S pálícíma očima od písku a světla sice sklonil oči, ale řekl si, že se nikdy nevzdá. Že Slunce jednou napálí, stejně jako napálilo ono jeho. Doslova spálilo. Věděl, že to zvládne, jen bylo zapotřebí připravit plán, nástrahu, léčku... Ale jak vyzrát na Slunce? 

Od tohoto dne nebyl schopen myslet vůbec na nic jiného. Trápilo ho to a užíralo ho to. A Slunce, místo aby vycítilo jeho náladu a okamžitě se před jeho vztekem schovalo, každý den přicházelo znovu a znovu. A silnější a silnější.. Když kráčel po ulici, už nebyl schopen myslet vůbec na nic jiného. Nebyl schopen užívat si vůni rostlin, chuť dobrého jídla, ani radost z poslechu pěkné hudby jako dříve. Pořád přemýšlel o svém plánu. A Slunce ho neustále sledovalo, pozorovalo ho, a on se neměl, kam schovat. Maximálně v noci. To vycházel jeho spojenec Měsíc a občas si mohl povídat i se služebnicemi Měsíce, Hvězdami. Přišel moment, kdy přestal být vzhůru ve dne, svůj ďábelský plán připravoval v noci za světla Měsíce a ve dne spal. Trávil dlouhé hodiny tím, že jen naslouchal tichému nočnímu nebi a za tichého hluku se s ním radil, co dál. Čas se zkracoval a na začátku podzimu už byl připraven na to svůj plán vykonat. Chlapec následoval všechny body Měsícova plánu a vydal se na samotný Konec světa. Šel dlouho. Hodně dlouho. Šel v noci a ve dne spal. Nejedl a živil se energií, kterou mu sesílal Měsíc, nebo možná dokonce sám Vesmír. Slunce vůbec netušilo, že na něj někdo kuje takhle proradný plán. Chlapec nevěděl sám kudy má jít, ale směr mu ukazoval Měsíc. A když na Konec světa dorazil, poznal to okamžitě. Po několika nocích chůze naprostou pustinou se dostal na velkou skálu. Utrmácený, z posledních sil shlédl dolů. Pod skálou zela roklina, obrovská roklina. Nebylo vidět jejího konce. Hlubina ho málem vtáhla do sebe. Děsilo ho to, ale věřil tomu, že Měsíc by ho nezradil, a neposlal na nějaké zrádné místo.

Soudný den nastal. Chlapec vytáhl několikamílovou tyč z měsíčního kamene, kterou celou tu dlouhou cestu táhl za sebou a postavil ji na okraj skály. Lehl si a tiše čekal, věděl, že teď už za něj práci vykoná ona sama. Několikrát usnul, ale při každém zafoukání větříku se znovu probudil, měl strach, že svou chvíli promrhá. Ve chvíli, kdy se Slunce ukládalo ke spánku do hlubiny rokle unavené po celém dni svícení, byl chlapec naprosto probuzen. Ležel na zemi a po očku pomrkával na to, jak se Slunce snaží ulehnout. Nepovedlo se mu to však. Zůstalo zapíchnuté na stožáru.

S radostí vyskočil a opatrně stožár vzal do roztřesených rukou. Třásly se mu nedočkavostí a radostí zároveň. Vyzrál nad ním! Vydal se tedy na cestu zpátky, tentokrát však bylo potřeba, aby byl na pozoru před všemi zlými stíny. Držel se neustále v blízkosti svého kotouče, nedokázal se ho pustit. Tentokrát už nespal ani ve dne, ani v noci. Věděl, že by se mohly zvednout stíny Slunce a pomoci mu zpátky na nebe.

Při jedné z nočních hlídek, dá-li se něco v tomto období nazývat dnem či nocí, protože bylo neustále světlo, si chlapec všiml něčeho naprosto neuvěřitelného. Seděl u velkého černočerného jezera, které leží na hranici mezi Koncem světa a jeho Začátkem, když si toho všiml. Na hladině proti němu plul Měsíc. Jen tak sám, v celé své kráse. Když zvedl hlavu, viděl na trochu potemnělém nebi, kde by při normální noci poblikávaly i hvězdičky, druhý Měsíc. O trochu větší. A v tu chvíli dostal zlomyslný nápad, asi ten nejzlomyslnější, jaký kdy kteréhokoli člověka napadl. Rozhodl se, že se zmocní i Měsíce. S naprosto roztřeseným celým tělem se k jezeru natáhl a se zavřenýma očima nabral vodu i s Měsícem do rukou. Voda mu však mezi prsty proklouzla, a tak to zkoušel znovu a znovu, ale nedařilo se mu to. Sundal si tedy červený šátek, který měl ovázaný okolo krku a vodu s ním nabral. Zavázal ho a pověsil ho na tyč z Měsíčního kamene vedle Slunce. Zhluboka se nadechl a při pohledu vzhůru zjistil, že tam doopravdy už žádný Měsíc není.

Najednou dostal strach, všechno se topilo v neuvěřitelném tichu. V tom nejhlubším, jaké může existovat. I samo ticho to ticho rušilo. Nastalo takové to ticho před bouří, až na to, že teď už žádná bouře nemohla nastat, protože chlapec zničil nebe.

Ticho prořízl vrzot a vzdálený skřek. Možná to byla píseň nějakého nešťastného člověka, kterému chyběl každodenní zpěv ptáku, nebo kokrhání kohouta při východu Slunce, ale možná také píseň padajícího nebe. Těžko říct. Při pohledu nahoru stejně nebylo nic vidět, byl jen cítit všeobecný děs. Chlapec se rozeběhl k uzlíčku, ve kterém schovával Měsíc a najednou litoval všeho, co provedl. Přál si, aby mu bylo odpuštěno, a doufal, že už na to není moc pozdě. Při rozvazování uzlíčku se mu však skoro zastavilo srdce. Voda šátkem protekla a uvnitř zbyl pouze měsíční prach. Dotkl se ho prsty a se slzami v očích sledoval, jak se jeho třpyt vytrácí. Ale nebylo času nazbyt. Nebe stále padalo, a čas se zkracoval. A tak chlapec přijal rozhodnutí a rozhodl se dát Slunci svobodu. Věčnou svobodu. Přestože mu to dělalo velký problém.

Natáhl ruce, aby Slunci pomohl dolů z tyče, spálil si je až do masa, ale věděl, že dělá správnou věc, opravdu správnou. Jen na vteřinu zvedl pohled k nebi, aby zjistil, kolik má ještě času na to zachránit to, co dokázal za tak krátkou dobu zkazit. Ale napravit to nestihl. Nebe mu spadlo na hlavu a pohltilo všechno. Až na Slunce. To si smutně poblikává na nebi dodnes a svítí pouze pro svůj stín. Možná čeká na zakokrhání kohouta, aby vědělo, že se má vrátit zpátky na Začátek světa. Žádný kohout mu už ale nikdy kokrhat nebude.