- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
„Věříš na hvězdy? Věříš na konec světa?“ Svět vznikl z Nic. Z Nic velkého jako hlavička špendlíku. Může zase takhle rychle zmizet? To by bylo fajn. Nic by lusklo a všechno by to vtáhlo do sebe. Dovnitř. „Všichni bychom byli to stejný, hehe.“ Jednou jsem natrhal sedmikrásky, v tom žlutém středu se zračila vůně. Slyšel jsem ji. Slyšel jsem tu vůni zapáchajícího ticha. Kapky rosy jí stékaly po tvářích. Po tvářích bledých jako papír. Jako papírové lístky sedmikrásky. A já jsem běžel a zpíval. Běžel jsem polem a vdechoval jsem tu vůni. Tu vůni sena. Tu vůni nebes. Tu vůni temnoty. Prostě všeho. Naslouchal jsem jemnému vrnění vesmíru a smíchu hvězd ve vakuu. A vychutnával jsem si chuť radosti, štěstí a krásného smutku. Slané slzy mi stékaly po tvářích. Nesetřel jsem je. Chtěl jsem jen uvěřit. Pouliční lampa zablikala a zhasla. Zůstal jsem tam sám s temnotou. Ale stále jsem tomu nevěřil. Roztáhl jsem ruce a myšlenkou ostrou jako ocelový nůž jsem tu temnotu prořízl. Petrolejová lampa se znovu rozsvítila. Tentokrát mnohem silněji. Žluté světlo mě prudce zasáhlo do očí. Už jsem tomu dokázal uvěřit. Sedmikrásky jsou kouzelné. Voněly mi na stole ještě hodně dlouho poté, co jsem je natrhal. Věneček, který jsem z nich upletl jsem nasadil na střechu tramvaje. Když jsem se koženou sandálou zasekl za zábradlí, slečna v tramvaji se na mne znovu usmála. Jednu sedmikrásku jsem přilepil na sklo a vyhoupl jsem se nahoru. Se smíchem jsem se rozhlédl po světě. Krvavým perem jsem napsal na jeho bledou tvář, že ho mám moc rád. V hořících slzách se krev brzy rozpila a začala tvořit obrazce. Ale já už jsem to věděl. V klidu jsem položil věnec na střechu, a když lampa znovu zhasla, vdechl jsem vůni temnoty.
Další články autora |