Hluk před bouří

Obloha byla černá jako uhel a v měsíčním světle byli vidět supi, jak si proti té rozervané obloze poletují. Vypadali jako popel, který se rozutekl z nějakého nedalekého požáru. Až na to, že popel nedokáže vydávat tak strašlivé zvuky jako supi. Chlapec se jich bál, ale dodávalo mu odvahu to, že oni byli k tomu nebezpečnému nebi blíže než on sám. Bál se ho. 

 Přes den mu dodávalo pocit bezpečí, ale takhle v noci měl strach, že na něj spadne. Přestože stál za oknem, nebe mu nahánělo strach, měl před ním respekt, ba co víc, nevěřil mu, nevěřil mu, že tam zůstane jen tak nepohnutě čekat na to, až skončí svět. Čím více se do něj vpíjel očima, tím více mu běhal mráz po zádech. Tenhle pocit mu zas tak nevadil, věděl totiž, že první přijdou na řadu supi. Začal si potichoučku zpívat, jen tak opatrně a tence, představoval si, že se tahle tenoulinká hudba od nebe odráží a vrací se zase zpět. Neměl pocit, že by ten zvuk vyluzoval on. Byl to takový tón, jako když člověk hraje na rozpálený plech. Nebo spíš nebesa. Měl pocit, že je jen prostředníkem toho zvuku. A nebyl schopen přestat. Kdyby se někdo právě teď díval zespodu na zpívajícího chlapce, asi by se trochu bál. Za oknem, ve čtrnáctém patře paneláku stál mladý chlapec s bledým pohublým obličejíkem, který rámovaly vlasy černé jako uhel. Chlapec zpíval a zpíval a nevšímal si ničeho, kromě zpěvu, který mu rezonoval v uších. Když si všiml svého vlastního odrazu v okně, potřeboval se ho rychle zbavit, aby udržel v hlavě tón. Na tváři se mu objevil úsměv. Rozkopl okno a stál tam, čtrnáct pater vysoko, v košili a v trenýrkách, krok od pádu dolů. A zpíval dál. Slyšel, jak se jeho zpěv rozléhá mezi paneláky, a jak se k němu přidávají supi. Létali ze strany na stranu mezi domy jako splašení. Poté se usadili na drát, který byl ve výšce chlapcova okna a pouze ho sledovali. Sledovali ho a čekali, co se bude dít dál. Drát se s nimi komíhal ze strany na stranu a oni měli všechny zraky upřené přímo na chlapce, který už nevnímal nic, co se dělo okolo něj. Jen zpíval. Tón jeho hlasu se dal připodobnit k cinkotu skla, tak čistý to byl zpěv. Chlapec v naprosté extázi měl jen zavřené oči a kolíbal se ze strany na stranu. Přivolával snad konec světa? Nebe přišlo do momentu, kdy připomínalo rozbouřené moře při východu slunce. Mraky se pohybovaly jako rozvířené vlny a pěnily se, když dorazily moc blízko k paneláku, na kterém chlapec stál. Kdyby do nich člověk ponořil hlavu, uslyšel by jejich hluboké ticho, které se stále prohlubovalo očekávaným příchodem bouře. Takové to ticho, co vám vleze až na kost a zamrazí vás. V dáli byla nebesa zbarvena dorůžova a chystalo se vysvitnout slunce. Nebo možná samo nebe chtělo vzplanout. Tón chlapcova hlasu už byl natolik vysoký, že přešel do zázračné hloubky. Nedalo se definovat, kde se jeho hlas pohybuje, bylo totiž naprosto možné, že tyhle frekvence už nejsou ani v naší dimenzi. Hořící nebe jakoby se stále přibližovalo a supi začali zmateně poletovat sem a tam jako popel toho nenadálého požáru. Vítr se opíral do chlapcovy tváře, zčervenalé láskou (nebo ohněm?) a pohrával si se zlomenou anténou, která zlověstně vrzala. A křupala jako jiskry. Bylo to ticho před bouří, anebo už bylo po tom? A po čem vlastně?

Najednou nebesa začala padat. Všude se ozývalo hrozivé hřmění a blesky se sypaly jeden za druhým k zemi. Hořelo. A chlapec si vůbec ničeho nevšiml. Všechno jakoby se točilo jen okolo něj. Jakoby byl jen takový střed bouře, oko tornáda, i tepající srdce bouře. Jeho zpěv zněl dál a přehlušoval všechen ten hluk okolo. Snažil se tu bouři jen vykřičet ven. Nevěděl o tom, že svým hlasem zapálil celé město. Nebo se zapálilo samo?