Všechen strach odkládám

Jako kluk jsem měl jeden oblíbený biblický příběh - bylo to vyprávění o Davidovi, který dokázal skolit Goliáše.

Sám jsem si často ve své dětské duši představoval, jak proti mně stojí obrovitý Goliáš, který se už několik dnů opakovaně vysmívá Hospodinu a vyzývá Izraelce, aby šli bránit svého Boha.

     Kluci mají rádi akční příběhy. Vlastně bych měl napsat, že muži mají rádi akční příběhy, protože se při nich alespoň ve svých představách stávají sami hrdiny. Často pak tyto vzory dávají odvahu prožít hrdinství i v reálném životě.
U Davida ale jeho hrdinství začalo mnohem dříve. Jako pasáček ovcí musel i v noci dávat pozor, zda se ke stádu neblíží lvi nebo jiné šelmy. Už tehdy se naučil spoléhat na pomoc svého Boha. Díky tomu může zpívat:
"Bůh je moje světlo i má záchrana,
   proč bych se měl někoho bát?
   Bůh je moje síla,
   všechen strach odkládám." (Žalm 27,1)
V překladu Bible, který používám při těchto zamyšleních nad Žalmy, se mi líbí Davidovo vyznání: "všechen strach odkládám." Naznačuje, že strach má něco společného s tím, co se děje ve mně. Já rozhoduji o tom, zda se něčeho nebo někoho bát budu a nebo ne. Podobně to naznačuje i Kralický překlad, podle kterého David říká: "...kohož se budu strašiti?" Jako bych já strašil sám sebe.

     David ale pokračuje dál:
"Slétli se jak dravci na mě nepřátelé,
   pohltit mne chtěli moji protivníci,
   ale sami padli, pobili se navzájem." (Žalm 27,2)
Myslím, že to všichni dobře známe. Problémy většinou nepřichází postupně, ale nejraději jako hejna ptáků. Někdy mám pocit, že jsou jako špačci, kteří se vrhnou na zrající třešeň s takovou vervou, že za chvíli je celý strom bez plodů.
I David má podobné zkušenosti. Pokud se ale v takových fázích svého života spolehl na Hospodina, spousta problémů, strachů a těžkostí se "pobila" navzájem. Nakonec je ani nemusel řešit. Proto může napsat:
"Jen ať si mne obléhají, nebudu se bát,
   ať třeba troubí do útoku,
   mou nadějí nic neotřese." (Žalm 27,3)
Nemohu říci, že už jsem jak David. Je toho spousta, co se mnou dokáže otřást. To ale není podstatné. Důležitější je, jak na to zareaguji. Začnu bojovat sám nebo se obrátím na Boha s prosbou o pomoc? Když se David dostal do tmy, která se na nás snáší, když přijdou problémy, hledal "světlo" u Boha. Naučil se to už jako chlapec, když musel být v noci sám se svým stádem.

     Každý z nás čas od času prožívá strach. Spoustu strachu si připravíme sami, když dovolíme okolnostem, aby nás mohly"strašiti". Často se bojíme něčeho, co by mohlo nastat někdy v budoucnu. Díky těmto strachům se pak připravujeme o radosti, které nám pro dnešní den připravil náš Spasitel.
V životě bychom mohli prožívat daleko více štěstí a radosti, kdybychom se jako David naučili hledat "světlo budoucnosti" u našeho Boha. Zkušenosti nás učí, že spousta našich strachů je zbytečných. To, čeho se bojíme, totiž často vůbec nenastane.

     David se naučil spoléhat na Boha a tak vyznává: "Bůh je moje síla, všechen strach odkládám." A já si uvědomuji, že je na mně, "kohož se budu strašiti."