Mám z vás radost

V zimě jsem měl na čtrnáctidenní praxi Martinu, studentku teologického semináře. Bral jsem ji s sebou i na návštěvy lidí z mého církevního společenství. Tak jsme se dostali i na návštěvu do pečovatelského domu.

Maruška, kterou jsme navštívili, trpí už mnoho let kvůli nemoci páteře a také kolenních kloubů. Má za sebou několik operací a teď už skoro nemůže chodit. Martina Marušce "padla do oka" a tak, když jsme odcházeli, prohlásila: "Martinko, já se za tebe budu každý den modlit!"

Praxe skončila a Martina odjela zpět na seminář. V sobotu jsem se na bohoslužbě potkal s Maruškou: "Bratře, ty jsi tak hodný, že jsi ke mně Martinku přivedl. Já jsem z toho měla tak velikou radost, že si to ani neumíš představit. A mám ji stále, každý den, když se za ni modlím."

Radost patří do života křesťana. Všichni po ní toužíme, proto nás asi nepřekvapí, že po ní toužil i apoštol Pavel: "Nyní však už pro mne není žádné volné pole v těchto končinách; už mnoho let k vám toužím přijít, až se vydám do Hispanie. Doufám tedy, že se u vás zastavím a že mě vypravíte na další cestu, až aspoň trochu užiju radosti ze společenství s vámi." (Římanům 15,23-24)

Pavlův život nebyl jednoduchý. Když na jeho konci provedl malou inventuru, napsal: "Jsou služebníky Kristovými? Odpovím obzvlášť nerozumně: já tím víc!
Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři.
Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu." (2. Korintským 11,23-27)

Přiznám se, že bych nechtěl zažít to, co zažil Pavel. Přestože mám rád dobrodružství, tak moc ho mít zase nemusím. Přes to vše zůstává tento třináctý apoštol optimista. Vždy obdivuji slova, která napsal z vězení: "Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!" (Filipským 4,4)

V životě jsem se už párkrát ocitnul v situaci, kdy jsem neviděl východisko. O radosti jsem v takových chvílích zpočátku vůbec nepřemýšlel. Vnímal jsem jen svou beznaděj a zmatek. Změna přišla většinou až při setkání s někým, kdo mi dokázal v té mé tmě zapálit světýlko naděje.

Zpětně mi to připadá, jako když se zapaluje táborák. Nejdříve je tma. Pak se zapálí zápalka a od ní tenké chrastí nebo březová kůra. A pak se oheň začne šířit, až z něho sálá pořádný žár a jeho světlo je vidět na kilometry daleko.

Apoštol Pavel se dokázal radovat i ve chvílích, kdy musel vyskočit z lodi, která se právě potápěla na rozbouřeném moři. Naděje ho neopouštěla ani ve chvíli, kdy na jeho záda dopadaly rány při bičování nebo kameny při kamenování. I ve vězení myslel na své blízké a to mu dodávalo radost.

Pavlovou radostí byli všichni jeho přátelé. Rád přemýšlel o tom, jaké to bude, až se s nimi setká. Byl zvědavý na tváře těch, o kterých zatím jen slyšel. Aby byla radost oboustranná, napsal: "Doufám tedy, že se u vás zastavím a že mě vypravíte na další cestu, až aspoň trochu užiju radosti ze společenství s vámi."

Pavlův optimismus nakazil i mne. I já mám spoustu přátel, se kterými se rád setkám. Mám spoustu kamarádů, díky kterým mám radost vždy, když je mohu vidět. Mám také přátele, se kterými si zatím jen píšu. Možná se s nimi jednou setkám. Ale i kdyby ne, radost mi působí i představa, jaké jednou bude naše setkání v Božím království. Už teď se nemohu dočkat.