O veverkách a bolesti…

Vaše bolest je praskáním skořepiny, která uzavírá Vaše poznání, tolik Chalíl Džibrán. Čtu si větu znovu a znovu. Následně poodstoupím od své emoce, ale nepomáhá to. Jsem v ní, ona je ve mně, zahrnovaná i zahrnující. Naslouchám pozorně, zda už neuslyším vysvobozující zvuk, kdy se ořech rozlouskne a já ochutnám její smysl. Nic se neděje.

S vytrvalostí veverky se s veškerou dovedností snažím prokousat k jádru svého trápení. Bolest zrozená z protikladů mezi přáním a skutečností mě protíná jako horizontála a vertikála Kříže. Bůh ví, nechci se levně zbavit nepříjemného, zraňujícího pocitu, ani s ním nechci kontraproduktivně bojovat. Ráda bych porozuměla, aby se mohl proměnit v něco smysluplného.

Listuji v knihách, ze kterých se stali z důvodu nepružných názorů nepřátelé, obracím se k lidem, co mě mají rádi, utíkám se do spánku. Tělo odmítá alkohol, antidepresiva a jiné „zkratky“. Jako by nebylo zbytí, než vyrazit opět nevyšlapanou cestou. Ptám se pořád dokola… Proč? Proč mám jít tou úzkou stezkou, jež prý vede k poznání… Odpověď proto je vyčerpávající, ale vzbuzuje větší a větší neklid, hlad po snadném řešení a vztek, když nepřichází.

Dál se probírám knihami, šplhám na žebříky očekávajíce osvícení, vykazuji zvýšenou spotřebu papírových kapesníků, brečím v autě, v Bille, i v obchodě mezi  lištami a dlaždičkami. Žádná změna k lepšímu. Přeju si nic necítit…

Každý večer beru do levé ruky dýku tantó a přesným pohybem zabíjím touhu dočkat se… abych ráno zjistila, že leží opět živá vedle mě. Je nezničitelná. Vzdávám se vzdávání se. Zuby kloužou po nedobytném obalu, jsem upachtěná, vyčerpaná úsilím, na jehož konci leží v dlani téměř nedotčený plod lísky obecné. A náhle se ke mně snese odněkud shora vzkaz pro netrpělivou rezavou veverku: až bude ořech zralý, skořepina pukne…

 PS. Děkuji Chalílu Džibránovi a Richardu Rohrovi za inspiraci.