Smutek se dnes nenosí...

Smutek se dnes nenosí. Žijeme v době výkonů, spotřeby a produktivity. Není prostor pro činnosti, nebo lépe řečeno nečinnosti, které dle pravidel naší postmodernistické doby nic smysluplného nepřináší.

 Jenže…

Málokdo z nás neprošel tím obdobím. Obdobím, které se v nás rozprostře poté, kdy něco většinou nedobrovolně odevzdáme. Ztráta nás uvrhne do režimu bez časového omezení, nedohlédneme na konec, opakujeme si mantry, že všechno má svůj čas, co bolí, to přebolí a nepomáhá vůbec nic. Snad slzy, pokud si dovolíme plakat. Slzy, ty prý přenesou naši lodičku zoufání z písečné zátoky zpět na volné moře.

U slz bych se zastavila. Kanou směrem ven, stékají, nebo náhle vyhrknou, chutnají slaně, na patře zanechávají hořkou pachuť. Nedovolené, potlačené potom tečou dovnitř. Mužské slzy jen tak neuvidíte, jsou totiž zakázané. Chlapi plakat nesmějí, emoce jsou slabost a svět Jingu má být silný.

Jenže…

Jak se píše v moudrých knihách, nemáme emoce, ale emoce mají nás. Nerozlišují si mezi mužským a ženským rodem, prostě přijdou a zaplaví nás.  Přimlouvám se za mužské slzy. Přimlouvám se za právo mužů mít pocity. Není totiž výhradní doménou žen. Trpíme potom iluzí, že druhá část lidstva to má „snadné“, že se jí nic nedotýká, že se prací, sportem, alkoholem nebo sexem přenese snadno přes bolest a citové zmatky.  Jako by skutečnost, že na něco nedohlédneme,  znamenala, že to neexistuje. Osobujeme si nesmyslné „jinové“ právo být jediným arbitrem přes cítění.

Jenže…

Jsme rozdílné lidské bytosti ovlivňované tisíciletým vývojem a požadavky společnosti. Především jsme ale lidské bytosti. Odlišnost nebo jinakost není chyba. Pokud se s nimi zachází jemně a s úctou, tak se mohou stát předností, darem, který si poskytujeme navzájem. I proto se znovu přimlouvám za nevyplakané mužské slzy.