V pátečním odpoledni se v jarním slunci zlehka vlní kopce pod hradem Bouzov. Z lesa se ozývají podivné zvuky, praskání větviček se mísí s šepotem větru. A náhle se před Vámi objeví podivná mužská postava, oblečená v roztodivném pytlovitém oděvu, v rozcuchaném účesu povlává uschlá tráva a na obličeji se vedle špičatého nosu (asi to bude český příbuzný Pinocchia) usadil vedle bradavice mech, ze kterého vyrůstá větvička. Věříte na strašidla? Myslíte si, že se z našich lesů dávno odstěhovala a navždy zmizela v propadlišti vesnických pověr a strašidelných historek?
Hejkala si prý vymyslela zjitřená lidská představivost. Má být personifikací našeho strachu. Takže si ho vytváříme sami, aniž bychom o tom věděli. Podle švýcarského terapeuta C.G. Junga došlo vyhnáním strašidel z lesů k jejich přestěhování do hlubokých vrstev duše, kde si nyní svévolně provádějí divoké reje. Proto máme chvíle, kdy si myslíme, že nás něco pevně uchopilo a tančí s námi v neznámém rytmu. Proto máme chvíle, kdy se cítíme bezmocní a v zajetí neznámých sil.
Kdybych si mohla vybrat, otevřela bych dveře dokořán a poskytla bych strachům a obavám volný prostor. Vypustila bych je na louky pod hradem Bouzov. Pozorovala bych jejich pohyby a úprky sem a tam, mohla bych je snad i přijmout, protože by se mě už tak bytostně nedotýkaly. Na noc by si zajisté našly vhodné místo ve vykotlaném stromě a zrána by se mohly procházet v sytě zelené trávě a umývat si zašpiněné nohy v kapkách rosy.
Vracím se zpátky na zem. Hejkalím směrem mi bylo dovoleno se zasnít pouze z důvodu, že jsem dostala možnost účastnit se natáčení jednoho z dílů seriálu „Záhady Toma Wizarda“. Dokonce v komparsní roli Hejkalovy družky… Děkuji tímto celému štábu pod hradem Bouzov za trpělivost s mým amatérským výkonem a Hejkalům zato, že přestože jsem je vzývala, ušetřili mě…
