Existuje kvantová náhoda?

O tom, jak iracionální postup některých vědců, pracujících v exaktních oborech, vyrábí špatnou filosofii, pročež ji pak vědci (někdy dokonce titéž), nepovažují za vědu :-)

Někdy mě naprosto fascinuje, jak mnozí vědci, kteří dělají exaktní obory, uvažují v některých případech zcela emočně a iracionálně, pakliže hájí svůj "vědecký" názor.

Jako by té exaktnosti v jejich hlavě bylo příliš a muselo se to někde vyrovnat. Současně sami sebe přitom vnímají jako exaktní uvažující a i když už opustili racionální uvažování. Berou jako záruku svého vždy racionálního přístupu, že mají diplom z exaktního oboru. Jura mi promine, ale Jura Grygar je u nás dost známý případ. Když dojde na boha, jde logika stranou.

Krásný je v tomto směru esoterický filosofický proud, vycházející od některých fyziků, zabývajících se kvantovou mechanikou. Je jasné, že něco nevysvětleného vzbuzuje "náboženské" emoce, ale exaktní fyzik by tomu neměl podlehnout. Nicméně podléhá a proud new age plyne z hranic poznání fyziky. Fritjof Capra je krásný příklad, Bohr a Heisenberg to ale začínali.

Logický postup takových "vědců" (mám za to totiž, že v tu chvíli přestávají být vědci) je zhruba takový: Platí něco pro miliardy a miliardy ověřených případů? Ano. Pak tady to neplatí a netřeba to ani dokazovat, stačí, že naše emoce to chtějí.

Tak se můžeme dovědět, že i když miliardy a miliardy náhod byly odhaleny jako skryté nahodilosti, o kvantové náhodě se prostě prohlásí, že je principiální, a to jen proto, že se nám ji zatím nepodařilo analyzovat. Je to asi podobně logické, jako když dítě tvrdí, že vypínač je principiálně nedosažitelný, protože na něj v tu chvíli nedosáhne.

Ano, miliardkrát jsme si ověřili, že energie má vždy nositele, nějakou formu hmoty, částice nebo pole, a že energii vždy provází hmotnost, ale co bychom si nevycucali bez důkazu z prstu, že existuje energie bez bez hmoty a pavědecky nechtěli, aby jiní dokazovali, že to nejde. Že jsme přitom použili pojetí hmoty jako látky z 19. století. Koho to zajímá.

Fascinující je, že i tihle jsou schopni o filosofii pohrdlivě prohlašovat, že filosofie je pavěda, když právě v tu chvíli filosofii przní vlastní pavědou. Přijde mi to jako scénka z Vančurova Rozmarného léta, když děda zuřivě třásl tyčí provazochodce se slovy: "Slezte z toho, spadnete."