Visel na klice jak malá opička

Dospělí si myslí,  že děti nemají velké problémy.  Mají. A většinou jim je způsobíme my sami. Nakonec, o tom jednom takovém velkém dětském traumatu je  i  tento příběh.

Matěj měl tehdy asi tři roky. Táta byl, jak říkala babička, "kopálista". Takže Matěj fandil fotbalu a rozuměl už tehdy pravidlům lépe, než maminka a babička dohromady.

Ze zahraničí tehdy přiletěl strejda. A protože byla ligová neděle, doma se celý den mluvilo jen o odpoledním zápasu, na který půjdou. Malý Matěj se už nemohl dočkat, až konečně vyrazí.

Oblékli se, nasedli do auta a jeli. Najednou auto zastavilo, maminka vzala Matěje do náruče a postavila  ho za skleněné dveře paneláku, kde už na něho čekala babička, a pak nasedla do auta a odjela. Babička později celou situaci komentovala slovy: "Visel jak opička na klice a se zoufalstvím v očích se díval za odjíždějícím autem."

Odmítal se pohnout od dveří. Věřil, že se pro něho vrátí. A už vůbec nechtěl nahoru k babičce do bytu. Nakonec ho tam přece jen dostala. Řekla mu, že jde nahoru a on vyrazil za ní, protože se bál, že by na chodbě zůstal sám.

Ale ani u babičky neroztál. Nechtěl jíst, nechtěl pít. Jen plakal a plakal. Usedavě plakal a pořád to nekončilo. Hodinu, dvě, dvě a půl. Pak už se babička rozplakala také, což Matěje pobavilo.
Podíval se překvapeně na ni: "Babi, ty pláčeš? Proč?"
"Protože mi to je líto. Tebe mi je líto," vzlykala babička, která z toho všeho byla sama špatná.
Matěj se na ni usmál a přestal plakat. Když přestala vzlykat i babi, šli si do videopůjčovny půjčit kazetku. Dlouho vybíral a pak se spolu dívali na film.

Možná bychom čekali, že se babička stala po této příhodě Matějovou nejlepší kamarádkou. Nestala. Ještě dlouho bral pobyt u ní jako trest.
Babička to ale nevzdala. Měla trpělivost. Uspěla. Vnouček nakonec pochopil, že ho má jen málokdo tak rád, jako ona a navštěvuje babičku moc rád.

Když mu nedávno babička tuhle příhodu připomněla, už si na ni nepamatoval (ale znovu ho pobavila, zvláště moment, kdy se rozplakala i babička). A to je dobře. Děti na podobné křivdy dokážou zapomínat rychleji, než my dospělí. My bychom ale na tuhle jejich schopnost neměli hřešit.

Napsáno do rubriky "Život není fér".