Trápení nad zítřkem

„Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní?“ (Lukáš 12,25+26)

Kdo z nás, když přemýšlí o budoucnosti, nemá obavy? Je toho přece tolik, co nemůžeme ovlivnit, tak jak můžeme být klidní? A je vůbec možné mít ve svém nitru pokoj a klid, když je vše tak nejisté?

            Trápí-li mne starosti o to, co v mém životě teprve nastane, nepomůžu si tím. Znepokojováním se nad „zítřkem“ si svůj život neprodloužím. Moderní lékařská věda dává Ježíši za pravdu. Zbytečný stres život neprodlužuje, ale zkracuje. Přílišným staráním se o to, co bude zítra, se navíc připravuji o radost, kterou mohu mít dnes z toho, že mám co jíst a pít, ale i z toho, že jsem zdravý, mám domov a dobré přátele.
            Problémem je fakt, že já sám nejsem schopen rozeznat, čím je třeba se zabývat a co naopak mohu pustit z hlavy. Mnohokrát jsem se při pohledu do budoucna bál něčeho, co nakonec vůbec nenastalo. Mnohokrát jsem řešil něco, co se pak ukázalo jako naprosto zbytečné.

            Líbí se mi jedna stará modlitba. Je připisována mnoha slavným osobnostem, takže nevíme, kdo ji vyslovil jako první. To jí ale vůbec neubírá na kráse a pravdivosti: „Bože, dej mi klid. Nauč mne přijímat to, co změnit nemohu. Dej mi odvahu měnit to, co měnit mohu. Prosím Tě o moudrost, abych dokázal jedno od druhého rozpoznat. Amen.“
            To je geniální modlitba. Učí mne pokoře, důvěře vůči Bohu. Vždy, když ji mám, mizí strach a mé nitro plní pokoj a mír. 

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)