Prý brzo umřu

         David postupně Bohu předkládá vše, co ho trápí. Je to podle mne jedno z největších naučení, která mi jeho žalmy nabízí. Učí mne se před Bohem nestydět mluvit o všem, co prožívám.

         Sám rád poslouchám, když mi oba synové vyprávějí o tom, co právě prožívají. A těší mne, když si dovolí mluvit také o tom, co se jim nepovedlo. Proto věřím, že Bůh, který sám sebe nazývá nebeským Otcem, umí naslouchat ještě lépe.
         Podívejme se už na pokračování Davidova žalmu:
"Nepřátelé o mně mluví škodolibě;
   prý brzo umřu, můj rod zanikne." (Žalm 41,6)
         Škoda, že o tomto Davidově období nevíme nic bližšího. Podle toho, co píše, byl nemocný a muselo to s ním být vážné, když už se jeho nepřátelé těšili, že konečně zemře. Bible o této Davidově zkušenosti nepřináší žádné podrobnosti. Pokud by měla psát o všem, co Izraelský král prožil, musela by mít mnohem víc stránek.

         Nemocný David je upoutaný na lůžko. Protože je stále králem Izraele, dostává i v této době návštěvy. Vzpomínám na svůj poslední pobyt v nemocnici. Těšil jsem se na návštěvy manželky, která za mnou chodila každý den, protože mne měla ráda. David ale dostával i jiné návštěvy:
"Na návštěvu přijdou, aby špehovali,
   co prý zdravíčko, jsou samý med,
   jen vyjdou ven, už zas mě pomlouvají." (Žalm 41,7)
         Tak trochu mi to připomíná bulvární novináře a paparazzi, kteří se snaží vytěžit maximum i z neštěstí. Je jim jedno, že tím ubližují všem, kterých se to, co píší a fotografují, týká. Něco podobného prožívá i David. Měl to možná o to těžší, že si nemohl být jistý tím, že by se některý z jeho nepřátel nemohl pokusit jeho smrt urychlit.

         V době nemoci je člověk daleko citlivější na vše, co se o něm hovoří. Často se sám pere s otázkou, zda si svou nemoc nezavinil sám. Už jsem to také zažil. Proto si umím představit, jak Davida vysilovalo jednání některých lidí:
Po straně si šeptají: "Tak už na něj došlo,
   dostává jen to, co si zasloužil,
   ne, z toho už se nevzpamatuje." (Žalm 41,8+9)
         Nechtěl bych být v Davidově kůži. Už jen to, co píše, by mi stačilo k tomu, abych měl plnou hlavu problémů a starostí. Jenže to ještě nebylo všechno:
"A co horšího?
   I můj důvěrný přítel,
   kterému jsem důvěřoval,
   který z mého stolu jídal,
   zradil a postavil se proti mně." (Žalm 41,5-10)
         Uf! Tak to bolí! Zrada přítele, důvěrníka, který zná i to, co se normálně neříká, to je jeden z nejtěžších stresorů, který nás může potkat. Už je mi jasné, proč David již v úvodu žalmu zpívá:
"Sám Hospodin mu bude vždy po boku,
   život mu zachová a přidá pozemské štěstí;
   útokům nepřátel ho nikdy nevydá." (Žalm 41,3)
         David se drží jen díky tomu, že věří Božímu slibu, že ho nikdy neopustí.