Pán nad přírodou

            Spolu se svými žáky putuje Ježíš krajinou. Na svých zastávkách káže evangelium o svém nebeském království. Většinou putuje pěšky, občas ale využívá toho, že má mezi učedníky i několik zkušených rybářů.

            Nedávno k sobě nepustil matku a nevlastní bratry. Chtěli zabránit v pokračování jeho mise. Krátce nato se chce dostat do gerasenské krajiny, ležící na druhé straně jezera: "Jednoho dne vstoupil on i jeho učedníci na loď; řekl jim: "Přeplavme se na druhý břeh jezera." Když odrazili od břehu a plavili se, usnul.
Tu se snesla na jezero bouře s vichřicí, takže nabírali vodu a byli ve velkém nebezpečí. Přistoupili a probudili ho se slovy: "Mistře, Mistře, zahyneme!" On vstal, pohrozil větru a valícím se vlnám; i ustaly a bylo ticho. Řekl jim: "Kde je vaše víra?"
Oni se zděsili a užasli. Říkali mezi sebou: "Kdo to jen je, že rozkazuje i větru a vodám a poslouchají ho?"
Přeplavili se do krajiny gerasenské, která leží proti Galileji." (Lukáš 8,22-26)

            Ta bouře musela být opravdu silná, když z ní mají strach i učedníci, kteří byli dříve rybáři. Zdálo se, že loď nakonec neodolá náporu vichřice i velkým vlnám a potopí se. To by pro všechny na této lodi znamenalo smrt. V takové vodě se plavat nedá.

            Zatímco všichni bojují o život, Ježíš leží v rybářské bárce a spí. Je docela možné, že si v té chvíli ostatní členové posádky vzpomněli na spícího Jonáše. Učedníci nějakou dobu bojují s vlnami sami. Věří, že to zvládnou. Jenže, jak bouře sílí, poznávají, že je to nad jejich síly. Stále častěji se dívají na místo, kde spal jejich mistr. "Jak může v takové bouři spát? Copak neví, že za chvíli utoneme? To se ani trochu nebojí?" Čekají, že se probudí, ale on spí, jako by se okolo nic nedělo.

            Po chvíli to jeden z nich nevydrží. Připotácí se k Ježíši, chytí ho za rameno, trochu s ním zatřepe a volá: "Mistře, probuď se! Prober se, loď už se skoro potápí!" Vlastně ani neví, proč Ježíše budí. Stejně jim nemůže pomoci. Není rybář ani námořník…

            Ježíš vstane, roztáhne ruce a pak přikáže bouřce, aby se utišila. Stejný příkaz dává i větru. Učedníci se nad tím nejdřív usmívají pod vousy, ale pak se nestačí divit. Bouřka je najednou ta tam a z mraků dokonce vysvitl měsíc a na východě začalo svítat.

            Burácení vichru ustalo, vlny se uklidňují a všude kolem je najednou ticho. Ježíš pohlédne na své učedníky. Ti se ještě chvějí strachy a v očích mají údiv nad tím, co právě viděli. Jejich mistr jim pokládá otázku: "Kde je vaše víra?" Víc neřekne ani slovo. Pak si zase lehne na své místo a znovu usíná…

            Všichni zase usedají na svá místa a začínají veslovat ke břehu. Po bouřce není ani památka a učedníci se jí už nemusí bát. Jenže strach z bouřky nahrazuje zvláštní chvění, které svírá jejich nitro. Jejich pohled každou chvíli zamíří k muži, který už zase spokojeně spí, jako by se nic nestalo.

            Učedníci se dívají na Ježíše a hlavou jim opakovaně probíhá jediná otázka: "Kdo to jen je, že rozkazuje i větru a vodám a poslouchají ho?" Něco takového ještě nikdy neviděli a tak teď přemýšlí, ale nic moudrého je nenapadá. Vždy docházejí jen k jedinému vysvětlení: "On to asi skutečně bude mesiáš!" Už se nebojí bouře. Mají ale posvátný respekt před mužem, který kousek od nich spokojeně spí. Před chvílí pohrozil bouři a ta ho poslechla a vyklidila pole.

            Dřív ho srovnávali v Mojžíšem nebo Eliášem. Jenže Mojžíš potřeboval k rozdělení vod moře hůl a Eliáš zase svůj plášť. Ježíši stačilo, aby živlům jen pohrozil a ty se utišily. Učedníci cítí před Ježíšem zvláštní bázeň, kterou dřív poznali jen ve chvílích, kdy cítili Boží blízkost. Teď něco podobného cítí v přítomnosti svého mistra.

            Ježíš je Pánem nad přírodou, přírodními živly i přírodními zákony. Dokázal to tím, když uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a utišil bouři. Stejným Pánem je i dnes. Zbývá si už jen položit jednu otázku: "Je Ježíš i mým Pánem"? Pokud odpovím "ano", pak bych měl přemýšlet, co to vlastně znamená a jak to poznám.