Dřív, než vejde smrt…

            Na bráně hřbitova mne před léty zaujal nápis: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy!“ Není to moc optimistické, ale odráží to realitu života na tomto světě.

Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. (Kazatel 12,6+7)

            Šalomoun ve své úvaze dochází k okamžiku, který je předělem mezi životem a smrtí. V říši mrtvých, v hrobě, není podle něj žádný život. Tato slova píše muž, který se pokusil najít věčný smysl života sám, bez Stvořitele. Domníval se, že k tomu, aby si zajistil své bytí i po smrti, Boha nepotřebuje, ale po marných pokusech nakonec napíše: „Marnost nad marnost a všechno marnost!“ (Kazatel 1,2 BK)

            Smrt, to je podle Šalomouna chvíle, kdy pro mne ztrácí svou hodnotu zlato i stříbro, a dokonce i ta studna, která byla v jeho zemi tím nejcennějším majetkem člověka.

            Bohem dnešního světa se stalo vlastnění a hromadění. Lidé se klaní bohatství a slávě. Věří, že slavní lidé jsou svým způsobem nesmrtelní, a proto se jim snaží vyrovnat. Šalomoun se na to dívá jako na pošetilost a naivitu, protože v okamžiku smrti je to vše jen smetím bez jakéhokoliv významu a ceny.

            Kazatel mi radí, abych svou věčnost hledal u Stvořitele dřív, než vejde smrt. Až vejde, bude už pozdě cokoliv změnit.

Bože, Kazatel mne vede k přemýšlení o smrti, která se týká i mne. Jsem rád, že se mnou budeš, až vstoupí i do mého života.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Proč se stydíš za šediny a vrásky?