První kapitola je věnovaná Kafkovi... Byrokratismus

Na pořadu dne je soustředění k ŠVP, školnímu vzdělávacímu programu. To je takový soubor pěkně poskládaných slov a hesel, který má škola pověšený na webových stránkách - v praxi ho nikdo neotevírá, dobře ovšem slouží vedení jako bič na neposlušné ovce či námět k sebezdokonalování jednotlivých členů učitelského sboru. 

Spolu s ostatními češtináři prohlížím dotazník a zívám. Předešlý večer jsem posílala kolegyni připomínky k jinému dotazníku a jiným zásadním bodům ŠVP.

„Tady máš ten veledůležitý dokument o naší seberereflexi,“ plivla jsem o půlnoci do mailu. „ Aby se vlk nažral a komise splnila plán.“

 „Veledůležité dokumenty se množí geometrickou řadou, Terezo,“ odepsala kolegyně. „Myslíš, že vedení za jejich nadprodukci někdo platí? Proč nás rovnou nepostřílí?“

„Protože žijeme v humánním a civilizovaném světě, moje milá!“ ťukla jsem jí k radostnému spánku.

Procesy se dnes obejdou bez výslechů, soudů a poprav.

Stačí nám maily, lejstra a trocha toho facebooku..

Kafka nikdy nebyl můj guru, ale pocit odcizení mě v poslední době přepadal stále častěji. Stačilo otevřít stránky libovolného projektu, který se snažil svrchu zušlechtit a zreformovat naše školství.

Jako by reformátoři nevěděli, že sociální inženýrství končí vždycky prů..... (pro blog cenzurováno)

Když jsem po pádu komunismu začínala učit, bylo to svobodné a tvůrčí povolání. Sháněli jsme vhodné knihy a učebnice, shromažďovali fakta a byli šťastní, že můžeme říkat, co si myslíme.

Po mateřské, s novým tisíciletím, přišlo období nových metod. Skupinové vyučování, brain storming, střepinkové či skládankové učení a stále omílaná výchova ke čtenářské gramotnosti... Už nestačilo vědět a předávat. Kdo jen stál před tabulí a hovořil na žáky, byl najednou špatný učitel. Tehdy zřejmě započal ten plíživý zápas formy a obsahu.

Pak následovalo slavné období, ve kterém si školy měly vytvořit své individuální školní vzdělávací programy. Začaly se skloňovat pojmy jako motivace, dovednosti, kompetence a evaluace. S programy přišla i povinnost jednoho celoškolního projektu ročně, který se postupně stal nejdůležitějším tématem všech porad a mailů z ředitelny. Hodnocení, výstupy, prezentace, nástěnky – obludy, které požíraly náš čas, byly stále hladovější.

Potom přidusala státní maturita se zběsilými zaškrtávacími testy, které se nejlépe vyplňovaly podle pravidel hry Bingo – zakřížkuj to, co zakřížkuje většina. Provázel ji zběsilý ministr, jenž si přál, aby se studenti svých učitelů báli, a současně z těch učitelů na každém kroku dělal idioty.

Nu a teď máme administrativní období. Byrokratický labyrint. Všechny ty programy, projekty a zdokonalení, které nám nezávisle na sobě vymyslely různé týmy odborníků, potřebují jako bájný Mínotaurus pravidelnou potravu v podobě formulářů, dotazníků, hodnocení, košilek a mailů.

Každý český učitel by dnes uživil polovinu, možná celého osobního asistenta.

Kdyby ovšem měl poslanecký plat.

Úryvek z první kapitoly mého (doufám) románu o českém školství