Jak jsem kupovala Cinzano

Tak jsem po několika letech zase v Uherském Hradišti, tedy kousek od něj. Dostala jsem jako dárek nocleh v jednom krásném velkém domě, abych nemusela řešit hotel. Málokde je mi lépe než v této části Moravy.

Paní, která se o dům stará, mi volala, že mám připravený a uklizený pokojíček. Chtěla jsem jí poděkovat malou pozorností. Kupovat víno lidem na Slovácku mi přijde nesmyslné, mají tu své zdroje, ostatně Boršice nejsou daleko. Když jsem ještě pila alkohol, Cinzano mě vždycky potěšilo. Koupila jsem tedy v Hradišti Cinzano a Kapitánovi nové sandály a znovu jsme společně sedli do vlaku.

Vystoupila jsem na malém nádraží, tašku s Cinzanem a ovocným pivem pověsila na kufr. Můj muž mi zamával a pokračoval do Kyjova za kamarádem. Po pěti týdnech antibiotik funím jak lokomotiva, kdykoli ujdu deset kroků, a děsně se potím, ale statečně jsem vyrazila na patnáctiminutovou procházku s nacpaným kufrem (spacák a deset outfitů) a batohem plným elektroniky.

Byla už jsem téměř u cíle, když hladká taška po nějakém nepozorném zásahu sklouzla z kufru a Cinzano se roztřískalo o chodník. V tašce byly kromě něj i další tři mé propocené outfity, které jsem ve vlaku postupně svlékala a nahrazovala suchými. Ruku při uvítání jsem podávala lepkavou, vybrala z tašky střepy a propocené a proslazené hadry zalila hned na zahradě proudem vody. První dojem nemohl být lepší.

Dnes jsem vyrazila do Hradiště prohlédnout si znovu a pořádně napojení místní umprumky na věznici. Bývalá kolegyně mi ukázala, kde stály šibenice, je tam z oken školy dobře vidět. Prohlédla jsem si i místo, odkud bude můj hrdina pozorovat ruské tanky v roce 1968. Následovaly šťastné chvíle v hradišťských sekáčích a nákup nového Cinzana.

Donesla jsem ho v tašce z obchodu na nádraží, položila na lavičku, sedla si … a křach. Všude kolem se rozlila charakteristická sladká vůně. Chtělo se mi řvát.

Možná si někdo, kdo mě hlídá, myslí, že si ten chlast kupuju pro sebe, napadlo mě a důrazně třikrát jsem v duchu zopakovala, že napotřetí ten dárek dovezu. Tašku s novým Cinzanem jsem nedala z ruky. Před nádražím se jako zázrakem objevil cyklista v mém věku s prázdným zadním košem, dovezl mi nákup až k domu a pozval mě na páteční drink.

Asi jsem byla cítit dobrým pitím na dálku. Jak tomu dobrému muži v pátek večer vysvětlím, že jsem čerstvý abstinent, zatím netuším.

Hlavně že Cinzano je pod střechou.