Volit jen podle vlastního svědomí

Včerejší glosa, týká se tajnosti hlasování a rodinných tlaků při volbách. Věším v původním znění. Korespondenční volba prošla, jak se čekalo.

Ve Sněmovně dnes zřejmě vrcholí bitva o korespondenční volbu, zatím z ciziny a už od příštího roku. Opozice je proti, argumentuje narušením funkčního systému i ústavních principů tajnosti a rovnosti voleb. Vláda tvrdí, že tajnost, kterou Ústava zaručuje, byla míněna jen jako ochrana občanů před zvůlí státu. Opozice namítá, že volič má být z principu chráněn i před vlivy, které mu znemožňují hlasovat podle vlastního svědomí. A poukazuje na nátlakové akce v rodinách, přiostřené generačním rozštěpem společnosti.

Loni jsem ještě učila na pražské střední škole a před druhým kolem prezidentské volby jsem odrážela dotazy, koho budu volit, hlavně zda budu volit Petra Pavla. Když jsem odmítala svou volbu prozradit, nejhlasitější student jedné třídy se zamračil a zahučel: „Ani moje babička se neodvažuje volit někoho jiného!“

Nejsem naštěstí jeho babička a volím podle vlastních preferencí. Stejně to dělají osmdesátiletí rodiče mého muže i moje děti. Ale není to zřejmě pravidlem všude. Mnozí z nás si pamatují na podivnou kampaň „Přemluv bábu“, jejíž modifikace jsou v některých rodinách zjevně populární. Otázkou je, kolik prarodičů se nechá přemluvit „naoko“ a ve volební místnosti jedná samostatně. To nám statistiky neřeknou.

Ale nátlak ohledně voleb mívá různé variace. Čerstvě osmnáctiletá dcera mé přítelkyně šla k prvním volbám, prezidentským, v doprovodu rozvedeného otce, který jí ještě na chodbě lil do hlavy, kterého z kandidátů volit nesmí. Slečna „pod dozorem“ vhodila obálku do urny a agitujícímu otci ukázala přetržený lístek s „nesprávným kandidátem“. Po příchodu domů odevzdala matce druhý lístek se slovy: „Oba ti staříci jsou mi ukradení.“

Tlačit na kohokoli ohledně volebních preferencí bylo v počátcích naší demokracie pokládáno za neslušnost. Pokud se nějaká osobnost chtěla zapojit do kampaně, bylo to její rozhodnutí. Až když se i kvůli přímé prezidentské volbě znovu narodily strany „politického dobra a zla“, stalo se pro mnohé veřejné osobnosti nezbytností či dokonce povinností veřejně deklarovat „správné politické postoje“ a přesvědčovat o nich ty méně přesvědčené. Tyto vzorce samozřejmě přejímají lidé na sítích i ve vlastních rodinách.

A na závěr perličku z mé rodiny. Můj muž nevidí. Před každými volbami mu po dlouhých diskusích vložím do obálky volební lístek podle jeho přání. Kdybych nerespektovala jeho vůli, měla bych de facto dva hlasy. Stejně jsou na tom všichni asistenti nevidomých voličů.

Žádný volební systém není dokonalý. Ale pokud slušně funguje, nezaslouží si záplaty a nesystémové inovace. Bohužel se jich zřejmě brzy dočká.

Psáno pro MF Dnes, 21. 6. 2024