Kristovské paralely - III. část (10)

Kingova Zelená míle, Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, Irvingova Modlitba za Owena Meanyho a Bulgakovův Mistr a Markétka... čtyři slavné romány 20. století. Všechny v sobě skrývají jistou podobnost s příběhem evangelií.

Tentokrát nebudu postupovat chronologicky, začnu příběhem nejjednodušším, skončím tím nejvrstevnatějším. Hlavní hrdinové jsou domnělý vrah, násilník a potížista, malý génius s velkým srdcem a zneuznaný spisovatel. Zdánlivě nesourodá čtveřice. Každý z nich je ovšem v určitém smyslu pro své bližní zachráncem, každý z nich má jisté mesiášské rysy.

Zelenou míli Stephena Kinga zná většina lidí z filmového zpracování. Odsouzenec John Cofee, obrovský černoch se srdcem dítěte, nám zprvu postavu Krista rozhodně ničím nepřipomíná. Potom se ovšem příběh začne zaplétat, John Cofee odhalí své zázračné schopnosti a Paul (velmi pochybující Pilát) je nucen volit – zachrání ho, nebo nebo nechá zabít jeden z "božích zázraků".

A toto říká před smrtí odsouzenec svému zoufalému katovi:

„Už jsem pořádně unavenej tou bolestí, kterou slyším a cejtím, šéfe. Už jsem unavenej z toho, že jsem pořád na cestě, samotnej, jak drozd v dešti. Nemít žádnýho parťáka, se kterým bych moh chodit, se kterým bych si moh promluvit, kam jdem a proč. Jsem unavenej z toho, že lidi jsou jeden na druhýho zlý. Jako kdybych měl v hlavě skleněný střepy. Jsem unavenej z toho, že chci pomoct, a nemůžu. Jsem unavenej z toho, že musím žít v temnotě. Většinou to bolí. Strašně to bolí. Kdybych to moh skončit, tak to skončím. Ale nemůžu…“

John Cofee odejde, Paul zůstává, aby nesl jeho zvěst o jeho životě a skutcích. Marně čeká na smrt...

Příznivec beatníků Ken Kesey napsal Vyhoďme ho z kola ven jako protest proti konzumní americké společnosti, ale v komunistickém Československu jsme za Kombajnem viděli spíš naši totalitu, kterou v krystalické podobě symbolizuje Velká sestra Ratchedová. To ona je na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky skutečným hybatelem dění, ona manipuluje, zastrašuje,  zesměšňuje… a zabíjí, byť zprostředkovaně.

Jejím protihráčem je Randle Patrick McMurphy, irský rváč, karbaník, násilník a chvástal, který se snaží ze všeho vyklouznout pokud možno beze šrámů. Při střetu s Velkou sestrou ovšem padne kosa na kámen – McMurphy se jí postaví na odpor, zprvu jen z radosti ze hry, později je ovšem nejen svou ješitností puzen k dalším střetům, které vyústí v děsivé finále. Z něho nezodpovědný a prchlivý irský rváč odchází jako hrdina. Mrtvý hrdina. Jeho smrt ovšem přinese poznání a vysvobození těm, kteří by se sami vzepřít nedokázali

"Velká sestra skládá papíry. Sezení se odročuje,“ slyším, jak říká. „Asi tak za hodinu bych ráda viděla celý tým v místnosti zdravotního personálu. Jestli tedy už nikdo nic…“

Teď už ji nezastavím. McMurphy s ní něco provedl hned ten první den, nějak ji zaklel tou svou rukou, vůbec mě neposlouchá. Už jen z toho, jak na mě sestra zírá s otevřenou pusou, je jasné, že si koleduju o pořádný průšvih, ale nemohu ji zadržet. Mc Murphy ji pověsil na skryté drátky, pomalu ji zdvihá, aby mě vytáhnul z mlhy na nechráněnou půdu, kde jsem lovnou zvěří…

Ne. To není pravda. Zdvihnul jsem ji sám."

John Irving a Modlitba za Owena Meanyho. Přestože jsem od svého oblíbeného spisovatele četla téměř vše, Owen Meany mi až do letošních prázdnin unikal. Zřejmě to nebyla náhoda.

Modlitba za Owena Meanyho je jasná a zřetelná paralela k životu Ježíše Krista, byť paralela šokující a místy poněkud… irvingovsky neortodoxní. Metodou návratů v kruhu (Irving nakousne nějakou událost, pak ji opustí a znovu se k ní v pomalých kruhových objezdech vrací, pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu vypravěče Johna, Owenova nejlepšího přítele, který dospívá a zraje zároveň s hlavním hrdinou) se před námi rozkrývá neobyčejný a jistým tajemstvím poznamenaný život chlapce, který je sice malý vzrůstem, ale má od dětství neobyčejně velké srdce a zralou duši.

Owen není vzorný Mirek Dušín a všechny jeho skutky nám nemusí připadat zcela etické. Souboj s ředitelem Gravesendské akademie nás nepochybně donutí přemýšlet o hranici dobra a zla i o evangelijním sporu Krista se zákoníky a jeho vyčištění chrámu (NZ, Lukáš 19.45-47) Owen ovšem sám sebe od počátku vnímá jako nástroj boží vůle – ať se jedná o smrt Johnovy matky, kterou způsobil Owenův nečekaný odpal basebalového míčku, či o závěrečné hrdinské sebeobětování, na něž se Owen celý život prozíravě, urputně a dojemně připravuje. 

Modlitba za Owena Meanyho je krásná kniha, která otevírá mnoho otázek a nechává na čtenáři, aby si na ně (i za pomoci Bible) hledali odpovědi. Toto krátké zamyšlení uzavřu citátem – typickou větou hlavního hrdiny:

„Víra a modlitby,“ odpověděl mi. „Víra a modlitby, to funguje, opravdu.“

A dostáváme se ke knize poslední a nejkrvavější. Téměř na smrtelné posteli dokobnčil Michail Bulgakov svůj román Mistr a Markétka, který v jeho vlasti mohl vyjít až po třiceti letech.

Kniha je poznamenaná jistou temnotou, vědomím ďábelských tenat, které s sebou přinášela sovětská totalita a touha spisovatelů nezapadnout, uživit se, vydávat knihy a vidět své hry na divadelních jevištích. Ani Bulgakov se nevyhnul jistým kompromisům (dopisy Stalinovi), byť jeho jméno nenajdeme pod žádným hromadným odsudkem jiného umělce.

Kniha Mistr a Markétka v sobě skrývá mnoho témat – boj člověka s totalitním režimem, smlouvu s ďáblem i příběh veliké lásky, která nás před zlem může zachránit. Bulgakov také otevřel faustovské téma poněkud netradičním způsobem – Woland není pokušitel, ale trestající spravedlivý nástroj boží moci, který je zlem, jež plodí totalita, doslova šokován. A ďábel už není soustředěn do jedné postavy padlého anděla, je všude kolem nás i v nás a jeho nejčistší jméno je STRACH.

V Mistrovi a Markétce najdeme jak kristovskou variaci (Mistrův román o Ješuovi Ha-Nocrim a Pilátovi, který za svou zbabělost trpí dva tisíce let), tak jistou odvážnou paralelu, kterou se pokusím alespoň naznačit.

Mistr napíše román – podobenství. Je ponížen, pronásledován, hospitalizován na psychiatrické klinice. Projde si mnoha stupni strachu, beznaděje a zoufalství, dokonce zničí i svůj román. Nic už nečeká, v nic nedoufá. Jen vypráví svůj příběh jinému šílenci, který v ateistické Moskvě potkal na Patriarších rybnících ďábla…  

A náhle události dostanou spád. Markétka obětuje vše, i svou duši, aby mohla být se svým Mistrem. A Mistr se znovu setká nejen s ní, ale i se svým románem – vždyť „rukopisy nehoří“. A právě román je tak důležitý – umožní Pilátovi znovu spatřit Ješuu a dosáhnout odpuštění. A Mistr s Markétkou dostanou darem klid.

Co nám Bulgakov naznačuje? Že utrpení každého člověka je i utrpením Ješuy, že spisovatelé za totalitních režimů trpěli za pravdu, kterou nedokázali zamlčet, že jejich utrpení otevíralo lidem oči a pomáhalo nacházet správnou cestu. Ostatně, Kristus také vyprávěl příběhy… Tady končím, zbytek si domyslete každý sám.

Loučíme se s Kristovskými paralelami. Mohli bychom ještě hledat jednotlivé evangelijní motivy – v Tolkienově Pánu prstenů (Gandalfovo zmrtvýchvstání, Frodova oběť za Středozemi), Lewisově Narnii (Aslan), Forrestu Gumpovi (vzpomínáte na tričko s Forrestovou zablácenou tváří – rouška Veroničina přece), Potokově Jmenuji se Ašer Lév (Ašerův obraz), Hvězdných válkách (Anakinovo záhadné narození i jeho výjimečnost), Doktoru Who (v jednotlivých epizodách jich je požehnaně) a dokonce i v novém seriálu Sherlock.

Ale především je hledejme v životě. Protože evangelia nám nemají připomínat nějaký zakonzervovaný starý příběh. Říkají nám: toto se děje tady a teď a ty můžeš být kdykoli součástí tohoto příběhu. A můžeš si vybrat, kterou cestu zvolíš.

Velké příběhy se opakují. Ten novozákonní je s námi neustále.

Psáno (nejen) pro můj maturitní seminář.

Kristovské paralely - I.část   zobr

Kristovské paralely - II.část  zobr