Karibik, koště nebo blázinec

České školství je nemocné. Leží v horečkách. Řekl nedávno resortní pan ministr. Dodal, že on ho bude léčit.  Možná by měl zkusit nejdříve vitaminy, paralen a živočišné uhlí. Podotýkám já. Nezačínat rovnou lobotomií…

„Chce ještě někdo něco poznamenat k problému přezouvání?“

Porada. Půl čtvrté odpoledne. Čtyřicet vyčerpaných pedagogů tupě zírá na svého pohlavára.

„A co ta trička nad pupikem,“ ptá se angličtinářka Alena. „Zakázala bych trička nad pupikem a holý záda."

„Myslím, že bychom si z toho neměli dělat legraci. Jednou máme přezouvání ve školním řádu a každý by to měl brát vážně.“

Blaženka. Učí čtyřicet let. Vážím si jejích zkušeností i její energie. Ale v jejím věku chci školu znát jen z doslechu.

„Já bych si ........“ šeptá tělocvikář Ivan. „Vzrušuje mě Angela.“

„Snad Angelina,“ napomíná supermuže Alena. „Pleteš si hvězdy, brouku.“

„Anděla, Andělka, Andělína, s tou bych vlez bez bot i do komína…“

Strkáme hlavu pod lavice a snažíme se neškytat.

„Možná bychom mohli přejít k „různé", navrhuje racionálně zástupkyně Jitka.

Ručičky na hodinkách nás neúprosně posouvají ke čtvrté odpolední. Čeká mě ještě hodina proškrtávání tabulek, mailování s rodiči a počítání zameškaných hodin. Pak domů, večeře pro děti, nakrmit, uložit, přípravy, opravy, studium. Běžný den dětné české učitelky.

Hledíme do země. Jen neklidná Klára zvedá ruku a snaží se nakousnout další téma. Státní maturity…

To e-learningové školení mi zabralo dvě stě sedmdesát stran formátu A4. V textu jsou chyby a nesmysly. A budeme to dělat už na jaře!“

Většina školy zazívá. Státní maturity vzrušují jen češtináře a jazykáře. Pro ostatní představují hudbu budoucnosti. Přezouvání a holé pupíky jsou oproti tomu žhavě aktuální.

„Tak bychom to pro dnešek uzavřeli,“ navrhne šéf. Výdech úlevy a zběsilý úprk do kabinetů. Jen Ivanova melodie halasně stoupá až ke střeše ústavu.

Porada češtinářek. Školní vzdělávací program – dodržujeme. Peníze na nové učebnice pro učitele – nemáme. Diskuse o státní maturitě – všechno je na internetu, milé kolegyně.

Nesměle se ptám na maturitní seznam četby. Novinka z dílny Komenského. Osekejme celou literaturu na sto pět titulů a vydávejme to chromé dítko za olympijského šampióna. Bude ho vyrábět šéfová Eva? Nebo mohu zasáhnout?

Aha, tedy centralizace. Konečně mi někdo zase předepíše, co číst a co učit.

„Anděla, Andělka, Andělína…“

Ivanův zvučný baryton se ráno nese vestibulem. Zachumlané studentky po sobě pokukují. Kolegyně se culí zcela bezostyšně.

„Uteču. Já tady nebudu,“ křičí Klára u výtahu. Učí češtinu pátý rok. „Rozumíš, my na gymplu četli Shakespeara, Goetha, Bulgakova, Irvinga…! Pak sem vlezla na fakultu a bum: Profily českých básníků. Rozbory jejich opusů. Poetika Máchy, vybrané problémy české poezie! Světovku jsme dělali dva semestry! Výběrově! Že by po nás chtěli napsat povídku, esej, ani náhodou, ale máme v malíku historický vývoj češtiny, třicet druhů příslovečných určení a všechny ty jazykovědný .......! Pak pár let učím, vesele to zapomenu a teď znovu! Státní maturita! Kdo myslíš, že dělá ty slavný didaktický testy z češtiny! Lidi z tý samý fakulty! A my budeme zas učit děti analyzovat českou poezii a hledat ismy!“

„Krásko moje, uteč se mnou do pralesa! Vezmeš na sebe jen sukýnku z listů a budeš mě večer uspávat břišním tancem a šimráním na patičkách …“

„Ivánku, do pralesa ne. Tam jsou hadi. A nemám ráda zelenou. Co takhle zaoceánská loď. Já bych stlala peřiny, ty bys dělal pingla…“

„Platí, čarodějko moje zrzavá! Ale tu sukýnku z listů, jen tak v kabince…“

Moje divoká kolegyně pošle Ivanovi vzdušný polibek a vesele se na mě zazubí.

„Já ho miluju. Už to to vidím: ležím na přídi, popíjím cinzano s ledem…“

„Kláro, ty testy z češtiny. Co máme učit? Jak máme učit? Eva o tom nemluví, na poradách se to neřeší!  Vždyť na některé ty otázky není jasná odpověď?“

„To je, beruško, sázka do loterie. Nauč se myslet jako oni. Nic jiného ti nezbývá. Totalita vždycky začíná ovládnutím jazyka. Rodného. A potažmo ovládnutím myšlení…Já odjedu s Ivánkem do Karibiku.“

Zvoní. Popadnu haldy textů a utíkám do třídy. Téma: Jedinec versus lidské zákony. Svědomí proti systému. Antigona. Sokrates. Kristus. Bulgakovův Mistr. Nebo spíš Markétka.

„Jste cvok, paní profesorko,“ culí se Lukáš. „Pletete si život s literaturou.“

„Jo. Občas přebývám v různých příbězích.“

„Ale přece vážně nevěříte tomu, že někdo popadne koště, proletí se na něm po městě a nakonec nahatý skončí u ďábla v ložnici?“

Zvoní. Posbírám texty a mizím ze třídy.  Zastavím se ve vrátnici pro klíč od kumbálu.

Tři velké kýble. Několik mopů.  A jedno staré, odřené a umolousané koště...

Leží na přídi, popíjí cinzano s ledem, tvář jí ovívá teplý jižní vánek. Blíží se kroky. Nepravidelné. Jakoby někdo těžce dopadal na nohu.

Muž v bílém. Měkký hlas. A potměšilý úsměv.

„Zbavím vás koncepcí, reforem i léčitelů českého školství, milá Markétko.“

A Markétka konečně zavýskne radostí!

Článek je zkrácenou verzí delší a smutné povídky a vyšel 10. 1. 2011 v Oně Dnes. Teď by ta povídka byla ještě smutnější. Nadále hodlám psát o veselejších věcech. vv