Dvě minuty nenávisti podle Orwella aneb Totalita v nás (11)

Společný nepřítel. Je odpovědný za všechno zlo kolem nás. Když se ho zbavíme, celý náš mikrosvět vydechne úlevou. Fialky v lednu rozkvetou a v únoru dozrají jahody. On (oni) za všechno může (mohou). Naše zhouba. Naše ostuda. Náš virtuální fackovací panák.

„Jako obyčejně se na obrazovce objevila tvář Emanuela Goldsteina, Nepřítele lidu. Tu a tam se mezi posluchači ozval sykot. Drobná žena s pískovými vlasy ze sebe vydala skřek, v němž se mísil strach a odpor…

Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místnosti začala neovladatelně, zběsile pokřikovat… Ve druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z míst, křičeli z plných plic a snažili se umlčet dráždivý, mečivý hlas znějící z obrazovky… Winston v jasném okamžiku zjistil, že řve s ostatními a zuřivě kope patou do trnože. Na dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel zúčastňovat, ale že bylo nemožné nezapojit se.“  

Ukázka z Orwellova 1984. Dvě minuty nenávisti jsou důležitým denním rituálem členů Strany, takovým opakem křesťanské modlitby. Není důležité, koho lidé nenávidí – důležitý je samotný akt nenávisti. A samozřejmě společný nepřítel, který stmeluje a rozvášňuje davy. Odpadlík, odpovědný za všechno zlo a všechny potíže, včetně těch privátních.

Orwell skvěle vystihl jeden z typických rysů totalitní (či k totalitě směřující) společnosti – zjednodušený pohled na skutečnost, ve kterém je všechno zlo přisouzeno nějakému jedinci či skupině osob (straně, rase, církvi…). Na něj (na ně) je nasměrována všechna zášť a všechna zloba, která se ve společnosti hromadí.

Funguje to dokonale. Lidé většinou nechtějí přemýšlet o zásadních problémech svého světa, nechtějí řešit potíže v rodině a na pracovišti. Ale předhoďte jim virtuálního společného nepřítele, který je odpovědný za všechno jejich strádání, a vyjdou do ulic. A potom už stačí jeden šikovný řečník bez skrupulí, jeden budoucí diktátor, a rozvášněný dav, šťastný, že se vypořádal s tím ZLEM (Goldstein v 1984, pan Jones ve Farmě zvířat, kapitalismus a jeden „trockista“ v Kunderově Žertu či Galén, odmítající válku na konci Bílé nemoci), za ním půjde ochotně kamkoli. Třeba do PEKLA.

PROTO je vybuzování kolektivní nenávisti tak nebezpečná záležitost. I Gándhí, který měl s ovládáním davů velké zkušenosti, to věděl, a vytyčil svým Indům cestu pokojného nenásilí. Žádná nenávist k Angličanům (ta odporovala základním principům hinduismu), jen vědomí, že pravda je na naší straně. Žádná nenávist k muslimům (byť tady bratrovražendné válce zcela nezabránil). Pokud chci ovládat masy, je povoleno vzbuzovat jen kladné emoce.

Ostatně, podobně pozitivně dokázali s davem manipulovat i Václav Havel a Václav Malý v prosinci 1989 na Václavském náměstí a na Letné. Žádná nenávist a touha po krvi – jen právo na dialog s MOCÍ, respektive požadavek, aby MOC odstoupila. A výzva k odpuštění, která zazněla přímo na Letné - jednalo se o dva příslušníky pořádkových sil - vzpomínáte?

Všichni to cítili podobně, protože za sebou měli čtyřicet let totalitního marasmu. Právo bylo na straně demonstrantů – a demonstranti si toho byli vědomi. A chovali se podle toho. Mysleli vlastní hlavou. Možná byli trochu opojeni masovou euforií – ale ta euforie byla pozitivní.

Odmítám jakékoli Minuty nenávisti. Odmítám kolektivně zatracovat jakéhokoli politika, stranu či skupinu osob. Vymiňuji si právo na vlastní názor a přesvědčení.

Chci sama rozhodovat o tom, koho budu milovat a obdivovat. Koho respektovat a poslouchat. A komu individuálně a osobitým způsobem sdělím, že nemá pravdu a že s jeho jednáním a chováním nesouhlasím.

A nenávisti, zvláště kolektivní, se chci vyhýbat. Orwellovo varování beru váženě.

Totalitu nevytvářejí jen diktátoři. Totalita přebývá v každém z nás.

Literární seminář pro oktávy (zobr), téma Jedinec a moc (11)