Bez klíčů aneb Chvála prázdnin

Viděli jste někdy učitelku v červnu? Má vytřeštěné oči, zběsile pobíhá po školních chodbách a neustále něco hledá. Začínat prázdniny o pár týdnů později, nemělo by naše zdravotnictví problém s naplněností lůžek v nemocnicích. Na žádném oddělení.

„Prosímtě, půjč mi klíče,“ žebrám v kabinetu. „Nechala jsem je doma na stole a musím...“

Kolegyně v zeleném letním modelu po mně mrskne objemným svazkem, od testů hlavu nezvedne. Čmárá červené klikyháky a občas něco zabrblá. Vracím se. Bez klíčů. Těžce dopadám na židli a tupě zírám z okna.

„Klíče,“ zasyčí malířka klikyháků. „Kde jsou moje klíče! Můžeš mi, prosím tě, vrátit moje klíče!“

Vybíhám na chodbu a srážím pana školníka. Když se probere z otřesu, vlídně otevře dveře, za kterými čekají půjčené klíče.

„Učitelka v červnu. Tu je lepší objet v obrněném transportéru. Zejtra zapomenete doma mobil, pak peněženku, v pátek úplně všechno. Hlavu máte? Čemu já se divim!“

Kabinet je otevřený, kolegyně zmizela. Bez klíčů. Kam asi, když žádné učitelské dveře neodemkne. Náhle zachrochtá školní rozhlas a v něm známý poplašený hlas: „Nechala jsem v knihovně mobilní telefon. Pokud ho někdo najdete, doneste mi ho co nejrychleji do kabinetu. Děkuji.“

Na dveře ťuky ťuk a plachá dívenka drží v ruce zelenou placičku. Otevírám tašku. Hledám peněženku. Karty. Flešky. Mobil. Učitelka v červnu. Magor obecný.

Potřebuji pohyb a spřízněné duše. Na chodbě mává kolegyně nedopsanou třídnicí, pod očima kruhy jak talíře mimozemšťanů.

„Mám nový boty. A nový puchýře. Proč si v červnu kupuju malý boty, nevíš?“

„Taky si v červnu kupuju boty. A tašky. A jestli budu muset opravit ještě jednu jedinou písemku, koupím si novou kabelku! A moje děti umřou hlady.“

Další kolegyně v černobílé módní kreaci, kterou ještě neznáme. I na ni leze červen. A puberta.

„Víte, proč je chlap nejsmutnější zvířátko na světě? Protože má prsa a žádný mlíko.“ Hledíme na sebe a koutky nám poškubávají. Řvát smíchy na chodbě je nedůstojné, chodí kolem studenti. Svineme se až v soukromí kabinetů. Uvaříme kafe, odsuneme haldy papírů a odstřihneme další centimetr.

Budou prázdniny! Ta krásná doba volna, spánku, výletů na kole a plavání! To nejlepší a nejvoňavější období z celého roku! Moje modré, zelené a slunečné prázdniny.

Vracím se k práci. Snažím se bez klíčů otevřít kabinet, ale nějak to nejde. Přichází nejmladší kolegyně v modré vzdušné minisukni, káravě na mě hledí, odemyká, komentuje: „Ty už zase nemáš klíče? To je tenhle měsíc nejmíň počtvrtý! Budu takhle blbnout taky, když zůstanu ve školství?“

Vrhám se na haldy papírů po stole. Možná by neškodil nějaký systém. Nebo uklidit. Marně hledám třídnice seminářů. Tady jsou slohy, tady hora čtenářských deníků. Ještě ty hromady elektronických textů ke školnímu projektu zpracovat a začne léto.

Učitelka česká, říká můj pohádkový čaroděj ironicky. Podivný živočišný druh. Co my všechno neumíme... Zvládáme účetnictví, scénografii, management, výrobu kostýmů, grafiku i grafologii, vyplňování státem produkovaných tabulek, tvorbu textů, které si samy vymýšlíme, i těch, které bychom si nevymyslely ani ve snu! Také občas učíme, překládáme, malujeme, uklízíme a vaříme.

A milujeme prázdniny!

Požehnané prázdniny! Prázdniny obnovitelky! K nim se upínají naše sny, naše plány, naše touhy!

Leckterá z nás až o prázdninách spočítá děti, přátele, psy, kočky a neumytá okna.

Díky prázdninám hubneme, malujeme příbytky, cestujeme, šijeme vysněné modely, píšeme knihy, nacházíme stovky ztracených klíčů i ztracených vztahů.

Chvalme prázdniny. Chvalme je každý hebký, voňavý, slunečný prázdninový den. Chvalme je za své děti, za jejich kamarády, za opuštěnou sladkou minulost.

Vždyť léto plné dětských lásek a nezvratných nadějí k nám přibíhá jen jednou do roka.

O prázdninách.