Petr Řeha
Chci psát o tom, co prožívám, o lidech, které potkávám a o Bohu, kterého stále poznávám.
CMP mi postihla i paměť a zrak. Proto prosím o trpělivost s mým pravopisem, slovosledem a přeskakováním myšlenek.
- Počet článků 102
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 686x
Seznam rubrik
Petr Řeha
„To děláte moc dobře, že chodíte,“ řekl, „takhle se uzdravíte.“
„Volná neděle a já jsem se probudil o hodinu dřív než obvykle. Čtu si Nový zákon a v něm Lukášovo evangelium a dnes 6. kapitolu. To musela být úžasná doba. Tam, kde se objevil Ježíš, šly davy lidí. Nejen proto co říkal, ale i proto, že uzdravoval. Možná právě proto. A oni toužili po uzdravení. Toužili tak, jako já. A On je uzdravil. Věřím, že Bůh může uzdravovat dnes tak, jako před dvěma tisíci lety. Třeba i mě, když to bude jeho vůle.“ To jsem si do svého deníku poznamenal 21.dubna 2013. Právě jsem byl v lázních.
Petr Řeha
Jako bych se dostal ze současnosti do daleké minulosti
Dostaneme-li se do lázní, pak vzhledem k našemu postižení máme procedury povinné a volné. Zatímco povinné jsou dané, s volnými se dá manipulovat, a to v rámci úhrady zdravotní pojišťovnou. A pokud člověk chce, může si další procedury přikoupit. Já jsem si nové procedury vytvářel. A zdarma. Jedna z nich navazovala na logopedii, kde jsem mimo jiné zkoušel pracovat i na počítači. Musím říci, že osvojit si znovu počítač nešlo tak rychle, jak rychle jsem o tuto dovednost přišel. A to jsem byl jen uživatel. Vraťme se ale o pár měsíců zpět, než jsem se dostal do lázní.
Petr Řeha
Schody do nebe, Stairway To Heaven
Byl pátek a já byl druhý den v lázních s částečně ochrnutou polovinou těla. Před vstupem do bazénu jsem se osprchoval, takže jsem za sebou zanechával mokré stopy. A přestože služba jiné stopy přede mnou utírala, klouzalo to. Díky Bohu jsem neupadl i když jsem si párkrát sklouzl. Ne všichni měli takové štěstí. Byly tam případy s ošklivými pády.
Petr Řeha
Jak mrtvý promluvil
Minulou sobotu jsem zažil zvláštní pohřeb. Ptal jsem se známých, jestli něco podobného viděli, nebo o něčem podobném slyšeli, ale nikdo. Bylo tam velké množství lidí. Kostel, kde se poslední rozloučení konalo, praskal ve švech. Bývá to tak, když zemře oblíbený člověk. Nepřišli se rozloučit jen lidé z vesnice a okolí, ale i z bývalé práce. A to málem celý autobus.
Petr Řeha
Jak jsem měl v lázních „vidění“
Co byste si mysleli o doktorovi, který by vás poslal na vyšetření zraku na logopedii? Já jsem si nebyl jistý, jestli slyším správně. Vždyť logopedie je pro děti, které neumí říci r a ř, ale pro dospělého? A i kdyby se dospělý potřeboval naučit správně mluvit, ale zlepšit mu tam zrak?
Petr Řeha
A jede se do lázní. „Jsem protivná tchyně,“ řekla.
Den před mým nástupem do lázní se vrátila moje žena z nemocnice. Prodělala nepříjemnou operaci. Ale která operace je příjemná? Hned bylo doma veseleji. A to ještě nebyla ve své kůži. Její mamka to ale vynahradila. Ženský prvek způsobil v chlapském poklidu pěkný rozruch. Ženy mě chystaly do lázní, starší syn mi do mobilu stahoval motivační přednášky, mladší syn cvičil na klavír na zítřejší předehrávky (poprvé budeme se ženou chybět, ještě že jsou babičky s dědou) a já všechno „řídil“.
Petr Řeha
Operace mozku ve 30 letech
Nevím, jak kdo trávil středy a pátky dopoledne před půldruhým rokem. U mě byly ve znamení tréninku mozku, potažmo zraku. Ne že bych netrénoval mozek předtím, nebo potom, ale v té době jsem mozek cvičil pod vedením specialistů z kognitivního centra v Ostravě, cíleně. Na terapie nás chodilo asi šest. Většinou v důchodovém věku. Já jsem dostal místo vedle 30leté ženy, která byla výjimkou. Dostávala ty nejtěžší úkoly. Zdálo se mi, že je s přehledem zvládá. Tiše jsem ji záviděl. Říkal jsem si, jaký má asi problém, když je tady? Chtěl jsem se s ní dát do řeči, ale znáte to. Pozdravili jsme se, prohodili pár zdvořilostních slov, a pak jsme se každý věnovali svým úkolům. Když jsme skončili, spěchal každý za svými povinnostmi. Dlouho nebyla vhodná chvíle. Až jednou.
Petr Řeha
Naděje umírá poslední
V kadeřnictví se probere všechno možné, někdy i nemožné. Moje postižení zřejmé na první pohled vybízelo k hovoru. Přišla řeč na jednu sousedku, která prodělala mozkovou příhodu před 14 lety. V té době se ještě nekladl důraz na rehabilitaci ihned po příhodě a trombolýza (zprůchodnění ucpané cévy rozpouštěním krevní sraženiny) se teprve začínala objevovat. Její poškození mozku bylo takové, že zůstala na vozíčku. Žel.
Petr Řeha
To vám posílá mamka
„To vám posílá mamka,“ řekla kamarádka a vytáhla z kufru buchtu a ovocný salát. Právě mě přivezla z polikliniky, kde jsem měl rehabilitaci, domů. U milovníka sladkostí a šťavnatého ovoce to vyvolalo úsměv na tváři. Znám jejich kuchařské umění, tak není divu. Podobný scénář se odehrával poslední dobou docela často. Nejen že nám něco s mamkou upekly, ale zavezla mě třeba do kognitivního centra na trénink mozku, nebo na vyšetření k lékaři, nebo do sboru. Ne, nemá taxislužbu, je to „jen“ kamarádka, která je k dispozici, když je třeba a nemůže někdo z rodiny.
Petr Řeha
Mozková příhoda ve dvaceti
Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, že mi terapeut během cvičení řekl příběh své ženy. Když jí bylo dvacet, prodělala cévní mozkovou příhodu. Podařilo se jí z toho jakž takž dostat, takže to dnes na ní na první pohled není vidět. Potom se vzali a narodily se jim dvě krásné děti. Nedávno také nastoupila do práce. Přivydělává si, co ji nemoc dovoluje.
Petr Řeha
Jak jsou blízko radost a zklamání.
Sedm a půl měsíců po iktu a měsíc po první cestě jsem se do Prahy rozjel znovu. Minule jsem si ověřil, že jsem schopen cestu vlakem absolvovat. I když s doprovodem. Tentokrát jsem jel s kamarádem. Poprvé po mozkové příhodě jsem si vyzkoušel nastupování a vystupování z osobního vlaku. Bylo to docela vysoko, ale zvládl jsem to. Nejsem přece žádné béčko. V Ostravě jsme přestoupili na Leoexpres a vyrazili do Prahy. Další premiéra byla cesta metrem. V metru jsem si připadal jako v bludišti. Nedokázal jsem si přečíst stanice, takže jsem se úplně ztratil. A když jsme se vynořili na denní světlo, vůbec jsem nevěděl, kde se nacházíme. Kamarád vás však nenechá bloudit a s jistotou vás přivede do cíle.
Petr Řeha
Padesát je padesátkrát víc, než jedna
Mám kamaráda, který má zrakovou poruchu. Chodil do základní školy pro zrakově postižené. Protože u nás ve městě ,taková škola nebyla, musel na internát do Brna. Když přijel domů, navštěvovali jsme se. Spojovala nás láska k hudbě. V neděli jsme jezdili na velkou burzu, kde jsme kupovali gramofonové desky (LP). Byli jsme ochotni za ně dát hříšné peníze. Když přešel na střední školu pro zrakově postižené do Prahy, naše cesty se rozešly. Vídávali jsme se, ale jen sporadicky. Zrak se mu stále zhoršuje. Dnes už vidí asi jen 1% zorného pole. Nedávno byl u nás. Byli jsme se taky projít. Když jde se svojí ženou vůbec byste na něm nepoznali, že je slepý. A co mi úplně vyrazilo dech, když mi řekl, že taky jezdí na kole. Uff.
Petr Řeha
Čí to je mobil?
„Čí to je mobil?“ ptám se ženy, když objevím mezi svými věcmi nějaký telefon. „Tvůj.“ „Můj?“ ptám se udiveně. „Ano. Chtěl jsi chytrý telefon, tak ho máš. Koupil sis ho před příhodou.“ Začalo mi svítat. Ano, používal jsem ho, ale jen krátce. Pak přišla nemoc a s ní porucha čtení a psaní. Neuměl jsem ho používat, proto ho žena schovala.
Petr Řeha
Nenechala mě odjet někam, neznámo kam
Do Prahy jsem vždy jezdil rád. Ať jako turista nebo za prací. Vlastně i nerad, a to tehdy, když jsem tam u železničního vojska jel bránil naši socialistickou vlast. Na dovolenou a za prací to bylo mnohem zajímavější. Jezdil jsem tam co druhý týden. V období uzávěrek nebo vyúčtování projektů častěji. Teď jsem se tam rozjel po šestiměsíční přestávce
Petr Řeha
Když člověk dělá, co ho baví
Trend posledních let říká: Čím dříve se začne s rehabilitací a čím více se absolvuje v prvním roce, tím lépe. Moje žena se od začátku snažila, aby vše navazovalo. Věděla, že po návratu z rehabilitačního pobytu musím pokračovat co nejdříve a navázat na to, co začali ve fakultce. Netušila však, kde a ke komu bych měl nastoupit. Vždy, když byla před rozhodnutím, tak se za to modlila. A Bůh ji ukazoval cestu. Ráno k ní na odběr krve přišla žena v bílém. Jak už to při odběru bývá, daly se do řeči. Pracovala na poliklinice na rehabilitačním oddělení. Žena ji řekla, čím jsem prošel a teď neví, kde a ke komu bych měl nastoupit, abych mohl pokračovat. Když o mně žena v bílém uslyšela, řekla: „Tak to jedině k panu O. Domluvím Vám termín.“ A nelitovali jsme.
Petr Řeha
Moje babička říkala: "Všechno zlé, je k něčemu dobré."
Poprvé jsem se s ním setkal asi před pětadvaceti lety. Jako lékař ve výslužbě, ovládal asi šest jazyků aktivně a několik pasivné. Když jsme se seznámili, řekl mi: „Ty jsi Petr, já jsem Petr. Budeme si tykat.“ Miloval Boha a lidi a propagoval zdravý životní styl. Jedl střídmě a všude jezdil na kole. Kde nemohl na kole, došel pěšky. O chůzi říkal, že to je nejzdravější pohyb. Jako správný chlap, miloval sladké. Jeho vnuk mi říkal, že když k němu jednou přišel, měl plnou ledničku krémových řezů. Dnes už není mezi námi. Odešel v 88 letech. Škoda. Byl pro mě příkladem v mnoha směrech. A hodně mě naučil. Proč jsem si na něj vzpomněl? Pro jeho lásku k pohybu a zvláště k chůzi.
Petr Řeha
Člověk nesmí klesat na mysli. Probouzení mozku.
Začínal jsem dva týdny po mozkové příhodě. Z té doby si pamatuji jen málo a zápisky jsem si ještě nedělal. Neuměl jsem číst ani psát. Vozili mě na invalidním vozíku snad dvakrát týdně do kognitivního centra ve fakultní nemocnici v Ostravě. Sám bych tam nikdy netrefil. Jízda po chodbách, přesuny mezi budovami, pak dvěma výtahy. Bylo to neuvěřitelné bludiště. Pro mne. Jezdívalo nás asi pět. Většinou na vozíčku. Na začátku jsme prodělali vstupní testy a pak nám dávali speciální úkoly na počítači. První fáze logopedie trvala dva týdny.
Petr Řeha
Polibky radosti
Nevím, jak kdo prožívá návraty. Určitě záleží, kam se vracíme. Vracel jsem se do křesťanského sboru kam patřím. Vlastně bych měl napsat vraceli, protože se návrat týkal i mé drahé polovičky. Každý víkend totiž trávila se mnou. Naše nepřítomnost sice nebyla nějak dlouhá, ale to, co jsme prožili, nám ji jakoby znásobilo. Ve sboru jsme, se dvěmi výjimkami, nebyli pět měsíců. Moc se nám sice nechtělo být středem pozornosti, ale touha vidět se s lidmi, kteří pro nás tolik udělali, byla silnější.
Petr Řeha
Orosená okna
Stalo se to týden po návratu z rehabilitace v Chuchelné. Byl jsem sám doma. Začal jsem s každodenním cvičením. Všiml jsem si, že po noci jsou orosená okna a voda z nich stéká na dřevěné parapety. Nemohl jsem to tak nechat a pustil jsem se do práce. V celém domku jsem je utřel. Těšil jsem se, až to žena uvidí. Jenže co se nestalo. Začala se mi u toho točit hlava, přidalo se trnutí nohou a za chvíli mi trnuly i ruce a zuby. Zajímavé bylo, že jsem měl stejné pocity i v pravé části těla, kterou jsem po mozkové příhodě necítil. Jelikož to nepřestávalo, spíše naopak, zavolali jsme mé doktorce a ta doporučila zavolat rychlou.
Petr Řeha
Konečně(?) doma
Když se člověk vrací domů, většinou se těší. Vždyť se vrací k lidem, které miluje, mezi své přátele a do známého prostředí. Můj návrat po více než čtyřech měsících v různých zdravotních zařízeních však byl rozpačitý. Pravda, nejdříve jsem se těšil, ale čím více se den návratu blížil, tím více těšení nahrazovala nejistota. I když mě žena každou neděli vozila domů, stejně jsem si nedokázal představit, co budu doma dělat a jak budu zvládat domácí podmínky. Například chůze po schodech. Zvládnu? Nebo budu muset spát v přízemí na rozkládacím gauči, z kterého mě bolí záda už jen při vzpomínce na něj. A co koupel ve vaně? Sice bych tam mohl s polovinou zdravého těla nějak žuchnout, ale při této představě bych raději zůstal špinavý. Vrásky mi dělaly i jiné "drobností", nad kterými se zdravý člověk ani nepozastaví.
Petr Řeha
Jak se vyspat při cvičení
Určitou část svého života jsem prodával knihy. Neprodával jsem v knihkupectvích, ale po domech, knihovnách, školách a mnoha dalších institucích. Vzpomínám na svého kolegu, který byl vyhlášený spáč. Dokázal by usnout i při řízení auta, kdyby zastavil na červenou. Nabízel jsem knihy jedné ženě, hledal jsem, co by ji zajímalo, ale neměla o nic zájem. Přitom se pořád po očku dívala po mém kolegovi, po mém boku. Nedalo mi to a podíval jsem se taky. K mému úžasu on seděl a spal. Ne zrovna jemně jsem ho probudil. Když se probral a zjistil, kde jsme, začal ženě nabízet knihu, které byla na stole. A co myslíte, že se stalo? Ano, koupila si ji.
Petr Řeha
Lidé, kteří mě přes své onemocnění motivovali
V léčebně se člověk setká s různými lidmi a s různými osudy. Chtěl bych se zmínit o několika lidech, kteří mě oslovili na mé cestě po prodělané CMP (cévní mozkové příhodě). A to především svým pozitivním přístupem nebo výjimečným onemocněním. Tyto příběhy jsem si v krátkosti poznamenal s tím, že si později vybavím jejich detaily. Moje paměť mi to však neumožňuje.
Petr Řeha
Jsem rád, že nejsem opuštěný ostrov
Musím se smát své naivitě. Ze začátku jsem si totiž myslel, že po třech měsících po prodělané cévní mozkové příhodě (CMP), se vrátím do práce. V neziskovkách, pro které pracuji, udělám vyúčtování všech projektů a pojedu dál. Možná to nebyla naivita, ale jen nevědomost. Možná to byla víra. Kdybych měl postižené jen tělo, asi bych se mohl do práce vrátit. Jenže kromě těla byly postiženy i oči a paměť. A to už bylo horší. Asi bylo pro mě dobré, že jsem nevěděl, jak dlouho se budu z toho dostávat a do jaké míry.
Petr Řeha
Jak jsem se učil znovu číst a psát
Nejdříve jsem měl rehabilitaci zaměřenou na schopnost chodit a soběstačnost v běžném životě. Koncem září, dva měsíce po cévní mozkové příhodě (CMP), jsem se rozhodl naučit se znovu číst a psát. Cesta k tomu měla být přes psaní deníku. Musel jsem se přeučit na levou ruku. Chtěl jsem si taky zapsat, co prožívám, abych si to někdy mohl připomenout, protože jsem měl jen krátkodobou paměť.
Petr Řeha
Druhý měsíc po iktu
Po měsíci pobytu ve fakultní nemocnici jsem byl převezen do rehabilitačního ústavu v Chuchelné. I tato změna byla krok na cestě k normálu. Nebyl zde nemocniční režim a už se to podobalo lázeňské péči. Především procedurami a volným pohybem mimo ústav. Bylo tady hodně vozíčkářů a chodby na ně nebyly dost prostorné. Ze začátku jsem měl problém naučit se na vozíku jezdit. Zvlášť když jsem ovládal jen levou polovinu těla. Nikdy jsem nejel rovně. Jízda spíše připomínala neustálé s. Proto jsem začal jezdit pozpátku a zdravou nohou jsem se odrážel. Jízda se tak stala přímější a rychlejší.
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
