Schody do nebe, Stairway To Heaven

Byl pátek a já byl druhý den v lázních s částečně ochrnutou polovinou těla. Před vstupem do bazénu jsem se osprchoval, takže jsem za sebou zanechával mokré stopy. A přestože služba jiné stopy přede mnou utírala, klouzalo to. Díky Bohu jsem neupadl i když jsem si párkrát sklouzl. Ne všichni měli takové štěstí. Byly tam případy s ošklivými pády.

I když do bazénu se dalo vejít po schodech a po stranách byla madla a hloubka po pás, necítil jsem se vůbec bezpečně. Cvičitelka, mladá slečna, když viděla můj ostych z vody, mi dala různé pomůcky, které mě měly podržet nad hladinou. To mě uklidnilo. Nejprve s námi cvičila u břehu, později nás poslala na opačnou stranu. Postupně jsem vodě uvěřil, že nadnáší a cvičitelce, že nás nechce utopit. Když jsme po dvaceti minutách zápasu s vodním živlem skončili, měli jsme deset minut volného plavání. Většina kolegů toho nevyužila. No co, aspoň si s kolegyní nebudeme překážet. Pokusil jsem se plavat. Nejdříve s pomůckou, ale ta mi brzy začala bránit v rozletu, tak za ní. Poprvé po devíti měsících jsem zase plaval. Postižená pravá strana sice způsobovala neustálé otáčení, to mi ale neubralo na euforii, kterou jsem prožíval. A to ještě večer. Při dalším volném plavání jsem pomůcky odhodil na břeh a plaval jako dřív.

Jednou se stalo, že jsem byl v bazénu úplně sám. Slečna mi dala na vybranou: cvičit s ní nebo si udělat volnou půlhodinku. Zvolil jsem její společnost. A to nejen pro její mládí a svěžest, která z ní vyzařovala. Cvičila se mnou na moje přání i s plovoucími činkami a použila i některé cviky, které ve skupině, do které jsem patřil, nemohla použít pro jejich náročnost. Udělala si u mě velké oko.

Během mého pobytu se v bazénu vystřídaly asi tři cvičitelky. Každá měla svůj styl, své důrazy a každá nás naučila něco jiného.

Další procedura byla koupel ve slané vodě. Po ní následoval odpočinek v leže. Abychom nenastydli, služba nás zabalila do prostěradel, některá nám dokonce podložila hlavu pro větší pohodlí. To byla péče! Vzpomněl jsem si na svoji ženu, která by si u toho určitě lebedila. Když jsem onemocněl, měla tolik povinností, že na sebe neměla vůbec čas. Říká, že si užívala dokonce i návštěvu zubaře.

Vraťme se ale ke slané vodě. V bazénu jsem se dal do řeči se ženou, která tady jezdí každý rok už třináct let právě kvůli této vodě. Nevzpomínám si sice s jakou diagnózou, ale blahodárné účinky těchto koupelí ji vydrží deset měsíců. Co druhý rok si celý pobyt hradí sama. Proč ne, někdo jezdí za slanou vodou k moři, ona do Darkova. Prostředí těchto lázní sice není příliš lázeňské, alespoň jak si je představuji já, ale jestli tato voda je tak výjimečná, pak jsem na správném místě.

Když si nebylo ve slané vodě s kým povídat, tak jsem tam cvičil. Sice mě z toho někteří skeptici zrazovali, ale nepřesvědčili mě. Vždyť k moři se taky nejezdíme jen namočit.

Po slané vodě jsem většinou míval vířivku, která úžasně promasírovala celé tělo. Bylo to víc než příjemné, protože nemocná polovina potřebovala probudit a ta zdravá uvolnit od stálého přetěžování. Sice jsem míval i klasickou masáž, ale deset minut, které na ni byly vyčleněny, bylo žalostně málo.

Nesmím zapomenout na elektroléčbu. Jednou mi v individuálním tělocviku terapeutka řekla, že elektroléčba má jeden z největších stimulačních účinkem. Hned jsem tam chodil raději a v předstihu. A elektřinu jsem si nechával na maximum, až to píchalo. Jsem přece chlap, něco vydržím. Terapeutky mě ale nakonec přesvědčily, že větší intenzita neznamená větší léčivý účinek. Spíše naopak.

Nechci se rozepisovat o všech procedurách, abych čtenáře neunavil. Každá má v procesu uzdravení určitě své místo. Modlil jsem se za to, abych viděl díky lázním nějaké pozitivní změny na svém postiženém těle. Přál jsem si, aby schody v bazénech, ať se sladkou nebo slanou vodou, byly schody nejen z vody, ale i z nemoci. Vzpomněl jsem si na jednu slavnou baladu Led Zeppelin¹, která kdysi patřila mezi mé oblíbené.

Příště o proceduře, kterou jsem si vytvořil.

^{1 Stairway To Heaven}