Jak mrtvý promluvil

Minulou sobotu jsem zažil zvláštní pohřeb. Ptal jsem se známých, jestli něco podobného viděli, nebo o něčem podobném slyšeli, ale nikdo. Bylo tam velké množství lidí. Kostel, kde se poslední rozloučení konalo, praskal ve švech. Bývá to tak, když zemře oblíbený člověk. Nepřišli se rozloučit jen lidé z vesnice a okolí, ale i z bývalé práce. A to málem celý autobus. 

Večer jsem si vyhlédl spoj, kterým se dopravím. Ale protože bych do kostela přišel o deset minut po začátku, ráno jsem své rozhodnutí přehodnotil a jel o spoj dříve. Sice jsem na přípoj čekal v nevlídném mrazivém počasí o půl hodiny déle, ale mohl jsem vidět, co bych jinak propásl.

Hned po nejbližších jsem se šel se zesnulým rozloučit já. Postavil jsem se k jeho nohám a zadíval jsem se do jeho tváře, kterou jsem tak dobře znal. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Tvář na kterou jsem se díval, vykouzlila můj úsměv. Když pozůstalí viděli místo zármutku mou radost, která se nedala skrýt, taktně se mě ujali a odvedli na mé místo ve třetí řadě. Odtud jsem sledoval reakce ostatních, ale nikdo se už neusmál. Zapochyboval jsem o sobě. Po deseti minutách rakev uzavřeli a ti kteří ještě přišli, už mohli položit jen kytku.

Když jsem na pohoštění s nejbližšími mluvil, řekli mi, že před smrtí měl zesnulý velké bolesti, a to i přes tlumící látky. Proto zvažovali, jestli ho vůbec mají vystavit. S obavami, jak se za týden od úmrtí proměnil, rakev otevřeli. Jaké bylo jejich překvapení, když se na ně zesnulý usmíval. To nebyla jen uvolněná tvář po skončení závěrečného trápení. Byl to úsměv, jako když se vám chce smát, ale vy ještě nechcete propuknout v hlasitý smích. Úsměv, který jsem dobře znal. Jako by nám mrtvý říkal: „Je to lepší, než jsem čekal.“ Ten den jsem odcházel z pohřbu v dobré náladě. A byl jsem rád, že jsem tu půlhodinu na přípoj v mrazu vystál.

Vzpomněl jsem si na jeden povídkový film. Jedna povídka byla z pohřbu. Někdo tam předčítal úsměvné příhody, které se zesnulým prožili. Pozůstalí nejdříve nevěděli, jak mají reagovat, ale nesmělé úsměvy postupně začaly přecházet do hlasitého smíchu. Škoda, že nevím, jak se film jmenoval, rád bych se na něj podíval znovu.